Bernská smečka

Štěňata po půl roce

12.01.2008

Alabastr a Aristo

12.01.2008

Alabastr a Aristo

12.01.2008

Alabastr a Aristo

12.01.2008

Aristo a Alabastr

12.01.2008

Alabastr

12.01.2008

Alabastr

První pokusy nebyly docela povedené, Bastík se chvíli motal kolem stromu a nacvičoval, až zvedl nožičku od kmene vzdálenější; Aristo  zase často začínal stejně jako dřív, po holčičím způsobu, až najednou ho to trklo: jakoby se plácl do čela, běžel ke stromu a teprve byl se sebou spokojen. Kde se to dozvěděli, těžko říci. Během dne jsou prckové zapojeni do smečky a vychováváni tatínkem (občas rodinku seřve včetně matky Cali, ta si rodičovskou zodpovědnost moc nepřipouští a učí kluky lumpárny). Jakmile přijde čas odpočinku, zavolám kluky do jejich plastového pelechu a uzavřu ohrádku. Ještě si před spaním okusují uši, ale tak, abych je neviděla, mívají z toho totiž oplétačky (tuhle hru nesnáším, bráška Akim od nás totiž odcestoval s prokousnutým uchem).

Občas si se štěňaty hraje teta Hispánka, ale jen pokud to nevadí mamince Kalince. O Vánocích nám malí holenkové trochu zvlčili. Potřebovali jsme si pořádně oddechnout a vypustili jsme všechno zbytné, bohužel i výcvik. Odpočinuli jsme si krásně, ale ty konce! Při obnovení výuky byl sníh, což vše komplikuje. Na tlapky mají skvělý balzám od brášky Artebella, ale nebaví je sedat si do sněhu. Soustředíme se na nejnutnější, tedy na nácvik přivolání, který se musel zintenzivnit - kluci si přestali lámat hlavu s tím, mají-li předsednout či přijít k noze (no, hlavně že přišli). Cvičíme denně, na louce za domem. Jedno francouzské okno vede na přístupovou cestu k louce, druhé na louku samotnou. V době opadaného listí je cvičící jedinec vidět jako na dlani. Pořadí výuky je dáno, napřed Alabastr (než mne opustí trpělivost), pak Aristo, který nesnáší pohled na cvičícího brášku - běhá od dveří ke dveřím, hlasitě protestuje a Bastík se mu schválně producíruje na očích. Jen neochotně se jde Basty nechat vystřídat, po návratu Arista se kluci nadšeně vítají, někam si zalezou a špitají si.

Na výstavní kruh si hrajeme v pokoji, takže žádné regulérní předvedení psů v pohybu. Prezentaci chrupu nacvičujeme  mnohokrát za den, každou chvíli kluky zastavím "ukaž zuby", žádný problém.  Jakmile dojde na výstavní vodítko, je to jako povel ke zlobení: Alabastr začne předvádět tanec svatého Víta a Aristo zamčené čelisti.

Už to vlastně ani žádní prckové nejsou, dosáhnou na kuchyňskou linku. Pokud jsem v kuchyni, nic si nedovolí a jsou roztomilost sama, zejména Aristo se kolem mne neúnavně ometá v naději, že něco sklouzne dolů (se škodolibou radostí, že to vyfoukl bratrovi, slupl už i kousek syrové cibule). Jen zajdu za roh, už slyším charakteristický zvuk -tlapky nahoře. Kdyby kradli jen jídlo, ale nosí si do pelíšku různé poklady, tuhle jsem tam našla nůž. Chtěla bych být pořádnější a nenechávat na lince všechno ležet, ale moc mi to nejde. Syn má fenku z útulku a když hodně zlobí, přijde nejtěžší kalibr: "Sáro, tobě se stýská po útulku, viď!" a rázem je klid, snad tomu rozumí. Zkoušela jsem to, ale mým holenkům chybí ta zkušenost, je jim to šumák!

Radana Menšíková, 12.1. 2008