Bernské povídání

Kontrola vrhu

25.12.2009

Tentokrát to vezmeme spíše od konce:

V každém klubu, který povinné kontroly vrhů poradcem chovu provádí, by mělo být jasno v otázce, co je smyslem kontrol; zároveň z příslušných dokumentů musí tento smysl jednoznačně vyplývat. Z podkladů, jež tazatelé zasílají do právní poradny, je zřejmé, že nezanedbatelná část členů klubů se domnívá, že smyslem kontroly vrhu je ochránit kupující před koupí problematických štěňat (nestandardních, ne zcela zdravých atd.), a málo není ani těch, co jsou přesvědčeni, že pouze štěně, které uzná poradce chovu, dostane průkaz původu…

Kontroly vrhů probíhají pouze v klubech, ve kterých si to odhlasují, tzn. většina členů se v této věci shodne; to vypadá velice demokraticky, ale námitka tazatelů, že záležitost se de facto týká jen aktivních chovatelů, jichž v klubu zpravidla nebývá většina, a tudíž jen obtížně prosazují své zájmy a případné změny, je naprosto oprávněná.  Málokdo má chuť se zabývat tím, co ho nepálí, proto nad udržitelností situace by se měli zamyslet především funkcionáři příslušných klubů.

Vyššími kynologickými orgány nejsou žádné kontroly vrhů vyžadovány a v jejich předpisech žádnou oporu pro kontroly vrhu nehledejme. Tam, kde kontroly probíhají, nemají jednotnou úpravu ani pokud jde o předmět kontroly, ani pokud jde o úhradu nákladů. Řekněme si hned v úvodu, že kdyby došlo „na lámání chleba“ (kupř. v případě soudního sporu), zdaleka ne vždy by kontrola vrhu obstála. Kluby se totiž ve svých předpisech často spokojí pouze s konstatováním, že poradce chovu provádí kontrolu vrhu, popř. ještě řeší cestovné, to ale nestačí – příslušná regule musí stanovit také přesná pravidla kontroly (v pořádku však není situace ani v klubu, který sice vydal podrobnou směrnici pro kontrolu vrhu, ovšem ta obsahuje nepřípustná ustanovení).

V minulém čísle časopisu jsme si v jiných souvislostech vysvětlili, že tzv. legální licence pro funkcionáře klubů neplatí a že mohou činit pouze to, co je jim přikázáno anebo dovoleno. Na tomto místě by měl každý, kdo je za dění v klubu zodpovědný, zbystřit. Nalezne skutečně každý kontrolující poradce chovu oporu pro své konání v dokumentech svého klubu? A pokud nalezne, jsou tato pravidla v souladu s obecně závaznými právními předpisy? 

Co je to vlastně kontrola

Obecně kontrolou nazýváme činnost, kdy se zjišťuje, zda a jak se existující stav srovnává s tím, co být má a ze zjištěného stavu se vyvozují závěry. Pokud jde o kontrolu (jakoukoli), vystupuje vždy do popředí zejména požadavek právní jistoty a ochrany kontrolovaného. Takže chtějí-li orgány klubu své chovatele kontrolovat, musí práva a povinnosti jak kontrolujícího, tak kontrolovaného přesně vymezit, a to v souladu s naším právním řádem.

Pojmovým znakem každé kontroly je kontrolní protokol, ten se sepisuje vždy. Musí být dostatečně podrobný a jeho obsahem je popis zjištěných skutečností s konkrétním uvedením nedostatků a příslušných předpisů, jejichž ustanovení byla porušena. Protokol podepisuje jak kontrolor (v našem případě poradce chovu), tak kontrolovaný (ten musí mít možnost se proti závěrům kontrolora bránit).

Právní jistota a ochrana kontrolovaného

Kluby jsou ve vztahu k ČMKU garantem chovu, avšak chovu v širším smyslu – tzn. kluby odpovídají za to, že se z hlediska rozvoje plemene sledují dlouhodobé cíle, zejména že

• dochází k rozšiřování, či alespoň k zachování genetické různorodosti, 
• chov plemene spočívá na rozumných zásadách tak, aby nedocházelo k přehánění plemenných znaků, ke vzniku chorob atd. 
  

Klub však nenese odpovědnost za jednotlivá zvířata, tato odpovědnost jednoznačně náleží jejich majitelům. Za chov v užším smyslu, tedy za ustájení matky a vrhu a za zabezpečení pohody zvířat, jakož i za splnění dalších konkrétních požadavků stanovených především zákony, odpovídá jednoznačně chovatel, a tím, komu podle zákonných norem přísluší dozor, není klub, nýbrž orgány Státní veterinární správy.

Platí, že kontrola nesmí být v žádném případě ovlivněna osobními zájmy jednotlivců a musí být naprosto vyloučen střet zájmů. Může v tomto ohledu klub vůbec relevantně zajistit právní jistotu a ochranu chovatele? Zpravidla jde o konkurenční prostředí a nemá smysl tvrdit, že tomu tak není, vždyť kolik je poradců chovu, kteří sami nejsou aktivními chovateli?

Nejsem přítelem kontrol vrhu, jelikož za všech okolností dávám přednost profesionálům, ty v tomto případě jednoznačně reprezentují veterináři (mají patřičné vzdělání a jejich znalosti jsou ověřeny státními zkouškami). Pochybí-li veterinární lékař, je situace přehledná: jeho povinnosti a odpovědnost jsou jasně dány a každý se tím pádem může bránit. Poškodí-li někoho svým postupem poradce chovu, co mu kdo dá? 

A vůbec nemusí jít o úmysl uškodit či o střet zájmů. Neúmyslné zavlečení nákazy (který poradce chovu nemá psa?) může celý vrh zlikvidovat, co si potom kdo vezme na poradci chovu, potažmo na klubu, v jehož zájmu tento poradce navštívil štěňata, která dosud nejsou v imunitě získané očkováním? Co když se nákaza projeví teprve po prodeji v záruční době? Zkusil si někdo spočítat, kolik to může chovatele stát, odcestuje-li celý vrh do zahraničí? Je to jen a jen chovatel, kdo nese odpovědnost ve vztahu ke kupujícímu!

Cestovní náhrady

Zásady poskytování cestovních náhrad pro zaměstnance stanoví zákon, a pozor, netýká se to jen případů, kdy jsou cestovní náhrady vypláceny z peněz státu, ale i všech ostatních zaměstnaneckých poměrů. V případě spolkového práva sice nejsme ve sféře zákoníku práce, ale osobně nevidím jediný důvod, proč by jen proto měl kontrolovaný platit, co si kontrolor usmyslí (slova „hradí chovatel poradci chovu…za každý 1 km od místa bydliště poradce chovu k chovateli a zpět 6 Kč bez přihlédnutí k použitému dopravnímu prostředku“ jsem si nevymyslela, to cituji z platného dokumentu jednoho klubu!). Pravidla, která jsou v zákoníku práce (část sedmá) zakotvena, byla formulována proto, aby v cestovních náhradách panoval řád a je zcela pochopitelné, že po něm volají i členové spolků.

Jak to tedy je podle obecné právní úpravy? Především v každém jednotlivém případě 

• podmínky, které mohou ovlivnit výši cestovní náhrady, nikdy neurčuje ten, kdo má pracovní cestu absolvovat, 
• je upřednostňováno používání hromadných dopravních prostředků,
• jsou hrazeny pouze nezpochybnitelné náhrady a
• pokud někdo použije o své vůli namísto určeného hromadného prostředku vlastní automobil, hradí se náhrada jen do výše ceny jízdného určeného prostředku hromadné dopravy.
  

K použití silničního motorového vozidla zaměstnance musí dát zaměstnavatel souhlas a zákon (tedy nikoli nějaký vnitřní předpis) stanoví, kolik se hradí za ujetý km; náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu se pak určí násobkem její ceny a množství, přičemž z dokladu o nákupu musí být zřejmá souvislost nákupu s pracovní cestou (místo i čas).

Zpět k dotazu

Klub, jehož členy jsou tazatelé, je příkladem klubu, v němž dokumenty otázku kontroly vrhů prakticky neupravují (jedinou zmínkou o kontrole vrhu najdeme ve stanovách - jedním z úkolů klubu je „kontrolou vrhu štěňat, ustájení, výživy a péče o psy vytváří základní předpoklady pro zdravou populaci psů“). Úhrada cestovného poradci chovu tak, jak probíhá,  tedy nemá žádnou oporu. Osobně považuji vůči členům klubu za navýsost nekorektní, platí-li cestování autem, když mnohem levnější jsou hromadné dopravní prostředky a nevidím žádný důvod, proč by „pracovní“ cesta poradce chovu měla být takovým způsobem zvýhodněna oproti pracovní cestě zaměstnance. 

Co mohou nespokojení chovatelé učinit? Především vyzvat kontrolní orgán klubu, aby postup klubu v této oblasti přezkoumal z hlediska obecných zásad kontroly a odpověděl na zásadní otázky (zejména co je přesně smyslem kontrol vrhu, podle jakých pravidel kontroly probíhají, jak je zajištěna právní jistota a dostatečná ochrana chovatele atd). Kontrolní orgán klubu se musí ve své odpovědi s otázkou regulérnosti kontrol vrhu a úhrad cestovného vyrovnat odpovídajícím způsobem. Bude-li z prošetření vyplývat, že v této oblasti panují nedostatky, chovatelé mohou vyzvat odpovědné orgány klubu k nápravě. Nebudou-li spokojeni buď s odpovědí kontrolního orgánu, či se zjednanou nápravou, mohou se bránit právními prostředky.

V případě, že člen klubu má za to, že nějaké rozhodnutí orgánu klubu je nezákonné či odporující regulím klubu (stejná situace je, pokud příslušná regule schází), a nelze-li již podat opravný prostředek orgánům klubu, má člen právo takové rozhodnutí napadnout cestou soudního řízení. Pokud klub ve svých dokumentech možnost podání odvolání a podobné procesní otázky neřeší, je vhodné před využitím práva na soudní ochranu orgány klubu upozornit na to, co shledáváme vadným, a poskytnout jim přiměřený prostor k nápravě.

Závěrem

Věc se má tak, že na jedné straně máme velmi problematický institut zvaný kontrola vrhu poradcem chovu, který možná mohl mít opodstatnění v jiné době a za jiných okolností (řízený chov, regulace počtu štěňat s průkazem původu apod.), ale dnes se lze stěží dobrat jeho přínosu; neztrácejme ze zřetele zejména to, že

• každá návštěva u štěňat představuje faktické riziko nákazy,
• jen zcela výjimečně poradce chovu není osobou ve střetu zájmů,
• poradce chovu nemusí mít odpovídající kvalifikaci a své znalosti neprokazuje žádnou zkouškou (osobně znám jediného poradce chovu s titulem MVDr.),
• poradce chovu nemůže kontrolovat nic, co podle zákona kontrolují příslušné orgány,
• pokud jde o kondici, zdraví, výživu matky i štěňat apod., chovatel přece není odkázán na návštěvu poradce chovu, vše musí řešit průběžně, v případě potřeby se svým veterinářem, který je vždy schopen také fundovaně vrh posoudit,
• představa, že návštěvou poradce chovu se v chovu eliminují genetické vady, je naprosto iluzorní,
• k tomu, aby se do chovu nedostali jedinci nestandardní, slouží úplně jiné instituty (bonitace, svody, výstavy),
• poradci chovu nepřísluší rozhodovat o eventuální budoucí chovnosti štěňat,
• poradce chovu se nijak netýká právní vztah mezi chovatelem a kupujícím.
  

Na straně druhé máme tedy rizika jak zdravotní, tak právní, a obojí jsou poměrně závažná. Kluby se zpravidla nazývají chovatelské a ve svých základních dokumentech zmiňují péči o chov vždy na předních místech, měly by si tedy své aktivní chovatele hýčkat a ne pochybovat o jejich chovatelské způsobilosti a schopnostech. Zkušenost praví, že regulace a příkazy ke zvýšení kvality sotva přispějí, jistější je spoléhat se na vzdělanost a potřebné znalosti; kluby přece mají nevídané možnosti na poli osvěty! 

Při snaze zdůvodnit nezbytnost klubové kontroly vrhu se často hledá útočiště v plemenných standardech (…veterináři našemu plemeni nerozumějí, sami si musíme hlídat úroveň chovu…). Štěně může chovatele opustit 50. den po svém narození; kdo do této doby spolehlivě pozná, jak bude jedinec v dospělosti odpovídat plemennému standardu? Přece kdyby to bylo tak jednoduché, proč by se stanovila spodní věková hranice, od kdy se bonituje?

Záměrně se nezabýváme takovými podružnostmi, jako že kontrolor nemůže přijet neohlášen a není tudíž problém předvést mu vrh jen v tom nejlepším světle, co s tím, když není v silách chovatele zajistit účast v době, kdy to požaduje kontrolor, kdo platí náklady, je-li úspěch akce jakkoli zmařen, etc., etc. – všechny případy musí být řešitelné podle nastavených pravidel. Ono to opravdu není tak jednoduché, že se prohlásí: poradce chovu provede u chovatele kontrolu vrhu, tečka.

Na okraj: pokud klub zveřejní, na co je třeba si u daného plemene dát pozor a nabídne kupujícím pomoc při řešení problémů s nepoctivými chovateli, v rámci prodeje štěňat může udělat velmi záslužnou věc, aniž by se pouštěl na tenký led vlastní kontroly vrhu.

 

V prosinci 2009 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek „Jak je to s kontrolou vrhu?“ vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 2/2010 (str. 64).