Hájemství bernských honičů :: Bohemia Hill

Bernský honič úspěchy

H O R K Á   N O V I N K A !     Novým světovým vítězem se v Amsterdamu stala naše milá šampionka, evropská vítězka jr. a klubová vítězka jr.

GOLDA MEIR BOHEMIA HILL !!! 

Více »

Bernské povídání

Bonitace

25.02.2010

D o t a z :

Je v pořádku, když při bonitaci  členové klubu rozhodují o chovu jiných členů klubu? Nepřipadá mi nijak spravedlivé, když chovatel na jedné straně vyřazuje z chovu zvířata ostatních chovatelů -  vlastně svých konkurentů -  a na druhé straně posuzuje svoje vlastní odchovy, jakou máme jistotu, že používá vždycky stejný metr?

25.01.2017zoom

25.01.2017zoom

25.01.2017zoom

25.01.2017zoom

25.01.2017zoom

25.01.2017zoom

Moc dobrá otázka

Tentokrát tazatel velmi správně označil jádro problému a formulací svého dotazu vlastně již sám naznačil odpověď: není to v pořádku. Problémy, na které dotaz upozorňuje, se jmenují střet  zájmů a podjatost; jedno ani druhé v pořádku není a nikdy být nemůže. 

Střet zájmů

Prostor, který v našem životě zaujímá etika a morálka, není takový, aby nemusela na pomoc nastoupit pravidla. Ta sice nemají tu moc problémy zcela vymýtit, ale i tak pomáhají: zneužití funkce nemohou vyloučit, ale dokáží výrazně omezit příležitost. Snad ve všech oblastech veřejného života  narazíme na pravidlo zákazu konfliktu zájmů.

Vystihující definici problému obsahoval původní zákon o tzv. střetu zájmů (zákon č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti některých funkcí - platil do roku 2006):

„Střetem veřejného zájmu se zájmem osobním se rozumí takové jednání, popřípadě opomenutí veřejného funkcionáře, které   o h r o ž u j e   d ů v ě r u   v jeho nestrannost nebo při němž veřejný funkcionář zneužívá svého postavení k získání  neoprávněného prospěchu pro sebe nebo jinou fyzickou či právnickou osobu.“

Z definice vidíme, že vůbec nejde o to, zda funkcionář skutečně prokazatelně zneužil svého postavení k získání neoprávněného prospěchu, stačí, že je ohrožena důvěra v jeho nestrannost, účelem je tedy předcházet tomu, aby zájem osobní „zvítězil“ nad veřejným, protože je to vždy zájem veřejný, který by měl dostat přednost. V zásadě: u koho dochází ke konfliktu zájmů, nesmí mít v dané oblasti podíl na rozhodování. 

Podjatost 

Zatímco problém střetu zájmů se vztahuje k určité funkci, v případě podjatosti jde o vztahy osobní: platí, že z účasti na rozhodování je vyloučena každá úřední osoba, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro který lze pochybovat o její nepodjatosti. Je to naprosto logické, rozhodování musí být  nestranné a objektivní, jakož i v souladu se zákonem. Také vyloučení úřední osoby pro podjatost je založeno nikoli na podjatosti skutečně prokázané, stačí, že o nepodjatosti existuje  p o c h y b n o s t , to znamená, že v obou případech jde o prevenci.

Požadavek nestranného a objektivního postoje jak k projednávané věci, tak k zúčastněným osobám, je obecnou zásadou, jejíž  dodržení je jedním z předpokladů důvěry ve správnost a spravedlivost rozhodnutí.

Bonitace

Slovo bonitace je odvozeno od slova bonita, které je výrazem pro míru schopností,  možností nebo kvalit. Účelem bonitace je získat maximální přehled o kvalitním a zdravém chovném materiálu, bonitace má tedy být pomůckou vedení chovu. Výsledkem bonitace je podrobný popis předvedených jedinců a stanovení, do jaké míry odpovídají plemennému standardu FCI. Výsledná dokumentace má zásadní význam pro jednotlivé chovatele (výběr chovného páru) i pro chov plemene jako takový (dosažená úroveň a vývoj chovu). 

Posouzení, na základě kterého se popis vypracuje, je subjektivním hodnocením, k němuž nepostačuje pouhá znalost plemenného standardu, nezbytná je i (nikoli jen povrchní) znalost anatomie a genetiky. A aby toho nebylo málo: někdy se neobejdeme bez znalosti veterinární medicíny - to v případě, že bonitační formulář obsahuje údaje, které lze sotva kvalifikovaně zjistit bez odpovídajícího vzdělání (má-li se např. odhalit entropium a ektropium, jde-li o formu vrozenou či získanou apod.). Chceme-li mít kvalitní popisy, které dají náležitý přehled o populaci, posouzení musí provádět odborník (odborníci).

Otázka zní: je odborníkem tohoto kalibru klubový samouk, byť s dlouhodobými zkušenostmi, anebo má jít o osobu plně kvalifikovanou? Odpověď hledejme v konkrétních bonitačních řádech: jde o to, co má být podle toho kterého předpisu výsledkem bonitace. Pokud se při posouzení „pouze“ provádí podrobný popis exteriéru jedince a pořizuje se fotodokumentace bez vyjádření týkajících se zdravotních problémů apod., lze se snad (zdůrazňuji:  s n a d ,  jista si tím rozhodně nejsem!) s poučenými laiky spokojit, protože se nerozhoduje o zařazení či nezařazení do chovu. Ale pozor: i v tomto případě musí být zachováno právo na opravný prostředek; jak již řečeno, bonitace je hodnocením subjektivním, které zpravidla nelze opakovat.

Ve druhé skupině případů, tzn. je-li výsledkem bonitace „do chovu ano-ne“, je situace složitější: je přirozeně nepřijatelné, aby chovatel nebo majitel přivedl psa k bonitaci, kde nad ním během pár minut vysloví ortel funkcionář (zpravidla poradce chovu), sám aktivní chovatel, tedy osoba v konfliktu zájmů, u níž je zároveň důvod k pochybnostem o nepodjatosti (a je lhostejné, půjde-li o rozhodnutí jediné osoby nebo více osob v obdobném postavení). Ani přípustnost opravného prostředku nedělá z tohoto modelu model správný. Navíc dojde-li na „palec dolů“ ze zdravotního důvodu, asi každého napadne si případ ověřit u lékaře - specialisty, ovšem zpravidla nebude schůdné získat odborný posudek dříve, než uplyne lhůta k podání opravného prostředku.

Klubové bonitační řády

Před závorkou: úroveň bonitačních řádů klubů (což se ostatně týká všech klubových normativů) je velmi různá, někdy bohužel dost pochybná. Řada předpisů nese hluboké stopy lidové tvořivosti a neznalosti problematiky normotvorby, není výjimkou, že bez dodatečného vysvětlení zpracovatele předpisu lze sotva zjistit, co měl vlastně na mysli.

Jak vyplývá ze slova „řád“, řád bonitační má odrážet formální stránku věci, tedy upravovat postup, kterým dojdeme k výsledku bonitace. Na jakých zásadách by měl tento předpis spočívat, aby bylo vyhověno obecným požadavkům? Pravidla posuzování by měla být v bonitačních řádech nastavena tak, aby

a) zajistila:

  • rovné podmínky posouzení (tzn. vnější faktory)
  • nestranné posouzení (rovný přístup ke všem zvířatům i jejich majitelům)
  • správné posouzení provedené s náležitou odborností
  • přezkoumatelnost posouzení
  • transparentnost procesu a všeobecný přístup k informacím tak, aby nesloužily jen pár „vyvoleným“ a

b) vyloučila chyby v záznamech o bonitaci.

R o v n é   p o d m í n k y : že musí být v bonitačním řádu definovány požadavky na vnější podmínky, za kterých probíhá posuzování, není tak samozřejmé, jak se může zdát, a přitom je to požadavek zásadní, aby posouzení bylo možné považovat za regulérní. V bonitačních řádech nacházíme údaj, že bonitace se provádí na „vhodném místě“, ale co takovému vhodnému místu nesmí scházet, event. co je nepřípustné, už je často ponecháno vůli organizátora; nenechme se odbýt mávnutím ruky, že to je přece jasné: není, má to být jasně uvedeno.

N e s t r a n n o s t : požadavek nestranného posouzení by se měl v bonitačním řádu projevit jako zákaz střetu zájmů a vyloučení podjaté osoby z posuzování. Neodpustím si latinskou citaci, aby bylo jasno, že od nepaměti platí „nemo iudex in causa sua“, čili nikdo nemůže rozhodovat ve své  vlastní věci. Žádný posuzovatel (ani poradce chovu) nemůže posuzovat nejen svého psa či psa osoby blízké, ale ani odchov svůj či osoby blízké. Definici osoby blízké najdeme v občanském zákoníku (§ 116) a je to „příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní“.

Není nestranné, když zvířata hodnotí namísto jednotlivce tzv. chovatelská komise složená z členů klubu.  Pokud je zřízena komise s účastí nezávislých odborníků a členů klubu, nesmí dojít k tomu, aby část laická mohla přehlasovat část odbornou. 

O d b o r n o s t : úroveň kvalifikace posuzujícího musí být v souladu s bonitačním formulářem: laik, ani poučený, se nemá vyslovovat k problémům odborným, o tom není sporu. Jde-li o vyloučení z chovu, musí přijít ke slovu osoby kompetentní, rozhodčí pro exteriér a podle okolností též veterinář; je tristní, když členové klubu mají oprávnění v tak citlivé věci rozhodovat takříkajíc mezi sebou.

P ř e z k o u m a t e l n o s t  : již bylo řečeno, že opravný prostředek má být zajištěn i pokud bonitující nemůže o své vůli vyřazovat zvířata z chovu, protože i výsledek jeho subjektivního posouzení může majitele poškodit, někdy stačí pouhá poznámka ve smyslu, že přínos jedince pro chov není valný. Pro upřesnění: ten, kdo se zúčastnil původního rozhodnutí nikdy nemůže toto rozhodnutí přezkoumávat, tzn. nemůže se účastnit rozhodování v první i druhé instanci zároveň. Absence střetu zájmů a pochybnosti o nepodjatosti musí být pochopitelně splněna i u toho, kdo rozhodnutí přezkoumává. 

Sotva může obstát formulace „o odvolání rozhoduje výbor klubu“, natož pak „proti rozhodnutí výboru klubu nelze uplatnit další opravné prostředky“; tato slova mohou budit dojem, že přes rozhodnutí výboru klubu „nejede vlak“, avšak - jak jsme si již několikrát řekli - člen spolku má právo na soudní ochranu. Na okraj: zejména v rámci modelu „do chovu ano-ne“ má mít právo podat opravný prostředek (protest) každý, nejen majitel zvířete; někdo totiž může mít důvodné pochybnosti, že určitý jedinec byl do chovu zařazen přesto, že nesplňuje všechny požadavky (v tomto konkrétním případě se majitel sotva odvolá).

T r a n s p a r e n t n o s t : bonitace musí být akcí veřejnou a veřejně přístupné mají být také její výsledky, protože z praktického hlediska je prioritou pomoc chovatelům při tvoření chovných párů. Pozor: přístup k informacím nelze odpírat ani chovatelům - nečlenům klubů pro plemena! Zneužívání informací pro potřebu „vyvolených“ se zabrání jen povinností výsledky bonitací v plném rozsahu ihned zveřejnit; je nepřijatelné, aby tyto znalosti mělo pro sebe jen pár vyvolených.

D o k u m e n t a c e : při bonitaci bývá postup takový, že jednotlivé údaje jsou diktovány a zapisovány do formuláře. Může se stát, že zapisovatel se dopustí nesprávného zápisu či nepřesnosti – údaj zaznamená do jiné kolonky apod., zkrátka splete se. Tomu je nutné předcházet, problémy takto vzniklé jsou úplně zbytečné. 

Zápis by měl být před podpisy řádně překontrolován (nejlépe jinou osobou), pak teprve hodnotitelem podepsán (určitou pomůckou v tomto ohledu je, má-li bonitující povinnost hodnotit nahlas). A propos, když jsme u podpisů: pokud bonitační formulář podepisuje také majitel zvířete, musí být zřejmé, že potvrzuje převzetí svého paré formuláře – nikoli že souhlasí s hodnocením, které neměl možnost ovlivnit, a s nímž se důkladně seznámí teprve později.

Sečteno a podtrženo

Hlavním účelem bonitací je pomoc vedení chovu, osobně bych vyzdvihla tu okolnost, že se vedením záznamů získává „historická paměť“ o chovu. Aby se dosáhlo jisté vypovídací hodnoty dokumentace, je třeba zajistit určitý stupeň objektivity. Je, bohužel, na každém klubu, odsouhlasí-li si, že v rámci bonitace bude provádět selekci, nota bene, že ji budou provádět členové klubu mezi sebou, přestože jde o osoby bez oficiální kvalifikace a de facto bez zodpovědnosti, o konfliktu zájmů nemluvě. Někdy dokonce jsou bonitující osoby jmenovány funkcionáři klubu přímo, přitom jde o věc tak zásadní, že by v ní měla panovat všeobecná shoda (tedy kladný výsledek hlasování celé členské základny).

V praxi skutečně často dochází k tomu, že poradce chovu (event. chovatelská komise) hodnotí zvířata své konkurence stejně jako své vlastní odchovy a svá zvířata; zdání spravedlnosti celému procesu má dodat možnost odvolat se k výboru klubu (jehož je poradce chovu vždy součástí). Obecně každá okolnost, jež může zpochybnit objektivnost postoje hodnotitele je důvodem k jeho vyloučení z procesu. Osobně vidím problém i pokud jde o chovatele „nečleny“: klubem nařízené uspořádání může být jakkoli nelogické, může být dokonce na štíru se zákonem, a co s tím učiní chovatel „nečlen“- osoba mimo klubovou strukturu?  

Absolvování bonitace bývá jednou z podmínek uchovnění; jak se potom máme dívat na povinnost bonitovat importovaného chovného jedince? Z hlediska logiky ani práva to nemůže obstát. Snaha mít i o tomto zvířeti dokumentaci je pochopitelná, ale proč se pohybovat na tenkém ledě příkazu a povinnosti? Když majitele slušně požádám a nebudu vyžadovat, aby za to, že mi udělá laskavost, ještě platil, proč by mi neměl vyhovět?

Pochybování o schopnostech rozhodčích pro exteriér řádně posoudit zvířata podle plemenného standardu, jak se s ním často setkáváme, je daleko větším problémem, než se může zdát; je to zpochybnění samotného systému kynologie. Rozhodčí jsou kvalifikovaní odborníci, kteří své znalosti prokazují u zkoušek, svou práci vykonávají podle příslušných řádů a mají zodpovědnost. A hlavně: mám-li ke konkrétnímu rozhodčímu výhrady, spolupracovat s ním přece nemusím! Opravdu chce někdo tvrdit, že spravedlivější, než posouzení od odborníka, je posouzení od konkurence?

Bonitace musí vždy striktně vycházet z plemenného standardu, což neznamená nic jiného, než že jeden každý požadavek bonitačního formuláře musí mít ve standardu oporu; jakmile bonitační formuláře obsahují požadavky tento rámec přesahující, jsou pochybné. Pozor: to, že podle Mezinárodního chovatelského řádu mohou chovatelské řády členských zemí překračovat požadavky FCI a že podle Zápisního řádu ČMKU mohou kluby ve svých zápisních řádech stanovit podmínky přísnější, rozhodně neznamená, že lze bonitačním řádem měnit plemenný standard!

Účinná pravidla jsou vždy jednoduchá, stručná a jasná. Nesmí docházet k újmě či výhodě  (výhoda nemusí být vždy majetková, prakticky je výhodou vše, co někdo může za výhodu považovat, třeba v kraji tak oblíbená protislužba). Námitka, že chce-li někdo pravidla obejít, vždy si najde cestu (a přiznejme si, že doba minulá z nás v tomto ohledu udělala mistry), má něco do sebe, ale proč rezignovat na snahu tomu zabránit?

 

V únoru 2010 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek "Jak je to s bonitací" vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 3/2010 (str. 62).

 

All right reserved Copyright: JUDr. Radana Menšíková 2008 - 2017                                                                    JustLogin | Webové aplikace, design, hosting.