Hájemství bernských honičů :: Bohemia Hill

Bernský honič úspěchy

H O R K Á   N O V I N K A !     Novým světovým vítězem se v Amsterdamu stala naše milá šampionka, evropská vítězka jr. a klubová vítězka jr.

GOLDA MEIR BOHEMIA HILL !!! 

Více »

Bernské povídání

Klubová výstava versus bonitace

10.11.2013

D o t a z :

Koupila jsem fenku, jíž se ve věku dvou měsíců rýsoval předkus. Jak rostla, vada byla čím dál méně patrná. Veterinářka si toho také všimla a doporučila mi, abych fenku  nechala objektivně posoudit na výstavě. Fena absolvovala čtyři výstavy, vždy měla vynikající posudek, získala titul krajský vítěz a třikrát BOB. Využila jsem také příležitosti nechat mimo výstavy skus feny prohlédnout renomovanou českou výstavní rozhodčí; i podle ní je skus v pořádku.  Vypravila jsem se tedy na klubovou výstavu a přihlásila jsem fenu také na bonitaci, která následovala bezprostředně po ní. Na výstavě moje fena získala CAC. Na bonitaci posuzovala tatáž rozhodčí a s ní dvě členky klubu. Zapojila se i chovatelka mé  feny s prohlášením, že „ta fena nemá v pořádku zuby“. Paní rozhodčí se k zubům vrátila (původně konstatovala, že jsou v pořádku) a prohlásila, že „jeden řezák jde opravdu dovnitř“ a ať si rozhodne klub, zda fenku do chovu pustí. Načež bylo klubem,  resp. dvěma členkami bonitační komise za popsaného přispění chovatelky, jíž se bonitace vůbec netýkala, rozhodnuto, že fena není chovná. Odcházela jsem z bonitace s poznáním, že tady něco není v pořádku. Buďto několik výstavních rozhodčích nezávisle na sobě nerozpoznalo vylučující vadu mé feny anebo fena byla vyloučena z chovu neprávem. Jak to tedy v naší kynologii chodí? Rozhodují výstavní rozhodčí naprosto nekvalifikovaně (a to i na výstavách klubových!) a tyto jejich hrubé chyby napravují kluby při bonitacích, anebo je rozhodování na výstavách a práce rozhodčích v pořádku, ale v klubu přicházejí ke slovu i jiné zájmy, než porovnání psa s platným plemenným standardem? Může výstavní rozhodčí během jedné hodiny změnit názor na kvalitu psa? Je v pořádku, aby o zařazení psů a fen do chovu rozhodovali nakonec jenom laici? Podotýkám, že jsem si původně nekupovala fenu pro chov, ale  jde mi o princip a tudíž jsem se odvolala.

10.02.2017zoom

10.02.2017zoom

10.02.2017zoom

10.02.2017zoom

10.02.2017zoom

10.02.2017zoom

Před závorkou trocha teorie

Paní tazatelka se prostřednictvím svých tří zásadních otázek zamýšlí nad naším systémem kynologie a pochybuje o tom, že je s ním všechno v pořádku. Na jednu misku vah klade odbornost výstavního rozhodčího a předpisy, které mají zajistit objektivitu jeho posuzování a na druhou misku rozhodování osob, které by sice měly mít s určitým plemenem praktickou zkušenost, avšak odbornost ověřená příslušnou zkouškou jim schází, přičemž u nich není vyloučen střet zájmů ani podjatost.

Rozdíl mezi členy bonitační komise za klub a výstavním rozhodčím je markantní.  Než je někdo jmenován rozhodčím, musí splnit celou řadu podmínek. Jejich kompletní přehled čtenáři najdou v Řádu pro jmenování rozhodčích pro posuzování exteriéru psů. Rozhodčí musí splňovat předpoklady odborné, fyzické, verbální a morální a musí dosáhnout předepsaného věku. Pokud jde o odbornost, zásadním požadavkem na rozhodčího je složení závěrečné zkoušky (skládá se z části teoretické, ústní i písemné, a z části praktické). Naproti tomu na funkcionáře klubů nejsou kladeny vůbec žádné předepsané požadavky.

Kvalitu posuzování výstavního rozhodčího nemají zajistit jen náročné podmínky, které musí čekatel před svým jmenováním rozhodčím splnit. Jmenovaný  rozhodčí v případě pochybení podléhá disciplinárnímu řízení a kárnému postihu, i v tom je rozdíl. Pokud se v některých klubech uplatňuje kárná odpovědnost, není zaměřena tímto směrem.

A v neposlední řadě je tu otázka podjatosti a střetu zájmů, a to je velký problém, ač je v klubech s oblibou bagatelizován. Obecně platí, jestliže lze pochybovat o nepodjatosti toho, kdo má podíl na rozhodování, musí být z rozhodování vyloučen a je lhostejné, zda se jeho poměr týká účastníků řízení anebo projednávané věci. Minimálně  vztah k projednávané věci má ale přece každý chovatel, má-li rozhodovat o chovu jiného chovatele. Obdobným způsobem nahlíží teorie na  konflikt zájmů, u koho takový konflikt existuje (a pozor, nemluvíme o porušení principu nestrannosti, řeč je o ohrožení důvěry v nestrannost!), podíl na rozhodování mít nesmí. Ruku na srdce: lze říci, že dodržování těchto elementárních principů je v klubech zajištěno?

Otázka první: byla fena vyloučena z chovu neprávem?

Fena byla posuzována výstavními rozhodčími na pěti výstavách a jednou mimo výstavu. Všichni shledali její chrup v pořádku. Na klubové výstavě paní rozhodčí neměla proti postavení zubů žádné výhrady a původně je neměla ani při bonitaci, teprve po vyslovení názoru dalších dvou členek bonitační komise připustila, že postavení zubů není stoprocentní, avšak skus neposoudila jako nestandardní. Feně přece přiznala CAC a toto rozhodnutí nijak nepřehodnotila. Připomeňme si, že CAC může získat pouze výborný jedinec a výbornou známku nemůže dostat jedinec s nestandardním skusem. Je zřejmé, že výstavní rozhodčí setrvala na svém názoru, že chrup feny nejen, že je v pořádku, ale že fena dokonce „má na to“ stát se šampionkou, ostatně takový názor mělo před ní více rozhodčích.

Vedle toho stojí názor dvou laických posuzujících. Nezabývejme se rolí, kterou v příběhu hraje chovatelka feny, ta neměla do bonitace co mluvit. Neměla ovšem mít ani žádnou příležitost své názory na fenu při bonitaci prezentovat, to přece musí zajistit pořadatel akce. Přestože členky klubu tvoří v bonitační komisi laický prvek, jejich přístup musí být profesionální natolik, aby se neřídily radami okolostojících (dokonce bych očekávala, že se proti jakýmkoli zásahům do posuzování ohradí).

Tazatelka se proti výsledku bonitace odvolala, čímž dosáhla opakování bonitace. Nevíme, jak v takovém případě klub sestavuje bonitační komisi a zda budou posuzovat stejné osoby, které svou započatou práci dokončí (jedním z problémů původní bonitace totiž bylo také to, že neproběhla řádně – „po zubech“ se skončilo a bonitace nepokračovala až do konce, sotva ji lze proto prohlásit za regulérní), anebo zda bude posuzováním pověřen jiný tým. Ať tak či tak, těžko můžeme očekávat rozhřešení: mýlí se při výkladu standardu plemene několik výstavních rozhodčích anebo dvě členky klubu?

Otázka druhá: jak rychle se dá změnit názor?

Já si vůbec nemyslím, že paní rozhodčí v době od posouzení ve výstavním kruhu do bonitace změnila názor. Stěží si dokážu představit, že rozhodčí dá za pravdu tomu, že chrup neodpovídá standardu, a přitom feně ponechá známku výborná a CAC, to přece vůbec nepřichází v úvahu!

Řekla bych, že si postavení onoho řezáku všimla už při prvním pohledu, ale se svou znalostí jak znění standardu, tak s odbornými vědomostmi teoretickými i praktickými, tomu zkrátka nepřikládala ani takovou důležitost, aby uvažovala o snížení známky výborná, natož o vyřazení feny z chovu. U vědomí početní převahy laického prvku v komisi ale pak ponechala na zvážení samotného klubu, jak se k věci postaví. Její hlas přece nemá  „vyšší právní sílu“ než hlasy dalších členů komise.

Otázka třetí: je v pořádku laické rozhodování o zařazení do chovu?

Asi ne. Je jistě plno jednoznačných případů, kde vlastně ani o nic nejde, ale co v těch ostatních? Je-li něco zkrátka na hranici, k čemu se přiklonit? Přece nemůže kriteriem být např. to, že štěně se  původně prodalo jako nestandardní a ze svého problému zkrátka vyrostlo, jako v tomto dotazu, nebo třeba vztah majitele ke klubu a k jeho funkcionářům, nemá smysl ve výčtu pokračovat. Všichni víme, jak to někde chodí: přivedete psa, postavíte ho, aniž víte, o čem se komise baví, je vyplněn formulář, za pár minut vám podají bonitační nález, podepíšete se a je to. Přitom údaje do leckterých kolonek by vůbec neměl posuzovat ani zdatný rozhodčí, ale přímo veterinární lékař!

ČMKU asi moc dobře ví, proč nečiní bonitace podmínkou zařazení jedince do chovu, nechává to na klubech. Jestliže je ale s konáním bonitací srozuměna, měla by jim vymezit nějaký právní rámec a měla by tam, kde nastavený laický pohled selže, rozhodně dát věc do pořádku, aby se mezi kynologickou veřejností nemohlo rodit podezření, že „tady něco nehraje“.

Přenesení problému na hřiště ČMKU

Vzhledem k lesu otazníků, které příběh lemují, by bylo na místě, aby se věci podívala na zoubek nadřízená národní kynologická organizace. Ta je k tomu jako člen mezinárodní kynologické rodiny FCI rozhodně personálně i odborně lépe vybavena než nějaký zájmový spolek s názvem chovatelský klub. Ten sice má vůči ČMKU být garantem chovu, ale tady ta laická garance zřejmě narazila na své mantinely a dost skřípe - jak právně, tak odborně.

ČMKU podle svých stanov hájí zájmy kynologů, zabezpečuje pro své členy odbornou a právní poradenskou činnost, podává odborná vyjádření, zabezpečuje chov psů jednotlivých plemen v souladu s předpisy FCI a zákony země etc. A na rozdíl od zájmového spolku má na toto vše  odpovídající odborný aparát. Pro tento případ je důležitá jednak komise pro chov a zdraví a jednak dozorčí rada unie (má právo provádět kontrolu dodržování předpisů ČMKU a FCI u členů ČMKU a provádí kontrolu činnosti odborných komisí ČMKU, může vytvářet pracovní skupiny k šetření konkrétních případů apod.).

Nejde totiž o nic menšího, než zajistit, aby problém zubů feny málopočetného plemene byl vyřešen s takovým výsledkem, aby nepřišlo zkrátka právě to málopočetné plemeno, o psy jde přece především. Vzpomeňme odkazu našeho předního odborníka na genetiku, který říkal: „Šampioni jsou nutní pro propagaci plemene. Pro budoucnost plemene, jeho zachování v dostatečné genetické variabilitě, životaschopnosti, v dobrém genetickém zdravotním stavu je cenný každý, třeba „jen dobrý“ jedinec.“ (Ing. Jaromír Dostál, Dr.Sc. v předmluvě ke knize „Chov psů v roce 2000“). Kdo je seznámen se základními strategiemi FCI týkajícími se chovu ví, že Dr. Dostál nemluvil do větru.

Garance garantů

Kde je pes zakopán? Princip rozhodování musí vždy důsledně jít ruku v ruce s principem odpovědnosti.  Funkcionáři klubů mají rozsáhlá práva v chovu plemene, které klub spravuje. Jaké ale mají kluby v tomto ohledu povinnosti? Pozor, nemám na mysli nic neřešící proklamace, ale konkrétně, kdo a po kom vyžaduje odpovědnost za stav a rozvoj plemene? Kdo se zabývá analýzou dopadu chovné politiky klubů na chovnou základnu jednotlivých plemen? Kluby jsou garanty chovu, dobrá. Garance znamená záruku, jistotu, garantem je konkrétní subjekt za něco přímo odpovědný. Jakpak to tedy máme v kynologii s garancemi garantů chovu?

To už se dostáváme na území samotného systému naší národní kynologie a k limitům její dosavadní struktury. Často kladené otázky kynologické nadstavby, týkající se jak konkrétní práce v klubech pro plemena, tak úlohy a praktické činnosti naší národní kynologické organizace, mají také své místo v knize „Psí záležitosti, aneb v hlavní roli pes“, kterou si můžete zajistit i prostřednictvím časopisu Pes přítel člověka. 

 

V listopadu 2013 napsala JUDr. Radana Menšíková 

Článek Klubová výstava versus bonitace vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 1/2014 (str. 48).

 

 

 

All right reserved Copyright: JUDr. Radana Menšíková 2008 - 2017                                                                    JustLogin | Webové aplikace, design, hosting.