Bernská smečka

Expedice Kortrijk 2007

17.12.2007

Výstavy jsme se zúčastnili až do konce, chtěla jsem vidět velkolepý závěrečný ceremoniál. Z úplně plného rozlehlého parkoviště se za tmy začala auta rozjíždět a noc po výstavě tam kromě nás bylo už jen jedno obytné auto. Ráno jsme vyrazili na druhou část své výpravy; v hledáčku jsme tentokrát měli několik míst v Belgii, v Holandsku a v Lucembursku. V domově na kolech jsme žili čtvrtým dnem, smečka byla přivyklá, prckové zvládali přísun potravy pouze dvakrát denně bez problémů a nebylo třeba se jim nijak přizpůsobovat.

Prckové byli nadšeni množstvím pachových zážitků na parkovištích všude po cestě a byli pyšní, že se s nimi zachází stejně jako s dospěláky. V autě se usadili vedle rodičů a tety Hispánky ke stolku a Bastík hned vymyslel, že největší frajeřina je cestovat na stole (opičili se po něm všichni a všichni si vzali k srdci upozornění, že to není dobrý nápad, ne tak jeho autor: milý Alabastr měl z toho důvodu neustálé oplétačky.

Belgie

Kalinka cestovala na své osvědčené pozici, seděla u stolku zády k řidiči, jemuž s oblibou hleděla přes rameno. Alabastr neustále lezl na stůl a nechtěl toho nechat. Hispánka s Abaxem spali stočeni do klubíčka. Aristo se distancoval od Bastyho lumpáren a byl nápadně hodný. Po cestě mívám u nohy koš se svačinou a dalšími užitečnými věcmi. Každé sáhnutí do koše vyvolalo ve smečce naději - nedočkavá Kalinka mi do koše co chvíli stoupla.

První cesta vedla do Gentu, ten jsme si vyhlédli již při minulé expedici, kdy jsme jej několikrát míjeli. V průvodci jsem našla větu "Gent je město s jiskrou", pod tu bych se podepsala. Město leží asi 50 km od Bruselu, je to správní středisko provincie Východní Flandry a zároveň druhý největší přístav Belgie. Historické jádro je ze tří stran obklopeno vodou (Gentem protékají  dvě řeky a je zde několik průplavů). Památek má Gent velké množství, nám učaroval hrad. Všechno je nádherně zachovalé a to kupř. katedrála pamatuje 10. století. Těšili jsme se na nábřeží Graslei, kde je známý komplex štítových domů; povalovala se tu mládež, která se Hispánce ani trochu nezamlouvala, v nelibosti ji podpořila štěňata a všichni se za námi otáčeli. Gent je městem vysokých škol a kultury; uhranul nás stejně, jako minule Bruggy. Dočetli jsme se, že v roce 1913 město hostilo světovou výstavu (nikoli psů).

Mám slabost pro venkov a ten belgický se mi hodně zamlouvá. Nejvíc mne přitahovaly osamocené statky, které na svých místech stojí staletí a na první pohled vidíte, že do jejich neomítnutých  zdí jsou vepsány poutavé příběhy, jen sednout ke krbu, usrkávat čaj a naslouchat. Další, co nás lákalo, byly belgické lázně na tři. Spa  je lázeňské město v provincii Liége a leží mezi zalesněnými kopci. V druhé polovině devatenáctého století se město stalo módním lázeňským střediskem; v roce 1888 se tu konala první světová volba královny krásy. Za zmínku stojí, že zdejší železité a uhličité prameny znali pravděpodobně již staří Římané. Můj hlavní pocit ze Spa byl, že město má svá nejlepší léta za sebou. Naše smečka tu ovšem byla nadšená, absolvovali jsme delší procházku nostalgickým lázeňským parkem, kde jsme potkávali jen zřízence zametající spadané listí.

Naše cesta vedla dál přes zalesněné Ardeny, kde jsme zastavili v La Roche en Ardenne, půvabném městečku v belgické provincii Luxembourg, nad nímž se tyčí zřícenina hradu. Dál jsme navštívili vodopád Cascade do Coo; řeka Ambléve obtéká v obci Coo skálu a vytváří největší vodopád v Belgii (výška 15 m). Na tuto podívanou jsme raději psy s sebou nebrali, nezdálo se mi to dost bezpečné. Když jsme se vraceli, bylo kolem našeho vozu srocení - psi pořádali divadlo na stolku u okna: Alabastr byl z toho zájmu tak nadšený, že si nás nevšiml a měl oplétačky (původně jsme na stole viděli i Hispánku s Aristem, ale ti stačili sklouznout dolů - Cali je stejně udala, žalovala svým převysokým hláskem). Krásným městem je Lier, staré město v provincii Antwerpen, založené v 8. století a nově opevněné na příkaz českého krále Josefa II. Lier se pyšní orlojem (ani trochu podobným našemu staroměstskému) na hradební věži svatého Kornelia (má třináct vnějších ciferníků, dalších 57 jich je v prvním patře); orloj je dílem hodináře a astronoma Louise Zimmera.

Pokud jde o Belgii, původně byly v plánu i Antwerpy, ale ty jsme nechali na příště, program jsme poněkud předimenzovali; zamířili jsme do Holandska.

Holandsko

Čekala jsem starodávné větrné mlýny na každém kroku, ale tak to nebylo, potkali jsme jich jen několik. Jinak jsou tu stejně jako v Belgii novodobé větrníky, které známe z řady zemí a proti nimž se u nás neustále něco namítá; osobně mi nijak nevadí. Holandské venkovské domy jsou dost podobné belgickým, mají však místo oken výkladní skříně, sporadicky se záclonami, sympatická otevřenost. V Holandsku jsme se pohybovali po ostrově Walcheren - Zuidbeveland, což byly původně ostrovy dva. Od roku 1867 ostrov s pevninou spojuje široká šíje. Walcheren-Zuidbeveland je jádrem provincie Zeeland (doslova "Mořská země") a pro svou úrodnou půdu se mu říká "Zahrada Nizozemí". V období, které jsme si k návštěvě vybrali, ostrov působil  smutně a opuštěně; tento dojem umocňují cedule "na prodej", které visí jistě na čtvrtině tamních domů. Walcheren je převážně pod úrovní mořské hladiny a prvně v životě jsme tu spatřili proslulé nizozemské hráze. Prázdná písčitá pláž umožňovala bez potíží dojít až k vodě, s prcky jsem se tam vypravila. To, co viděli, je lákalo a zároveň vzbuzovalo jejich respekt. Laškovali s vlnami, uskakovali před nimi a Kalinka se opodál na nás zlobila, měla o kluky starost.

Prohlédli jsme si vyhledávané lázeňské město Vlissingen - jediné mořské lázně na území  Holandska a Belgie s pláží obrácenou k jihu. Pláž je lemována hotely s kavárnami a restauracemi s výhledem na moře. O takovém posezení jsme si museli nechat jen zdát, s pětihlavou smečkou jsme se dovnitř neodvážili. Sem tam byly mezi hotely bytové domy, ve kterých, jak se zdálo, bydleli převážně senioři, to by se mi jednou také zamlouvalo.  Procházka po městě byla vzdor dešti příjemná, holky se vyřádily mezi starými kanony namířenými do moře.

Další zastávka patřila městu Middelburg; těšila jsem se na "Miniatur Walcheren", model ostrova v měřítku 1:20, měli jsme ale smůlu, otevírá se až v březnu. Prohlédla jsem si jej alespoň po návratu na www.miniaturwalcheren.nl. Hledáním této kurozity jsme se dost zdrželi a zbytek prohlídky města jsme absolvovali za tmy, ale nenechali jsme si ujít uzavřený soubor budov, které dříve patřily opatství, nyní v nich sídlí úřady (Middleburg je správním centrem provincie Zeeland) a historickou radnici.

Lucembursko

Přestože se země Beneluxu nerozkládají na nijak velkém území, architekturou se od sebe odlišují. V Lucembursku jsou kupř. zřídka k vidění domy s fasádou z neomítnutých cihel, zato jsou tu v oblibě okna se šambránami a různé věžičky. Tentokrát jsme projížděli krajem, který z návštěv Lucemburku neznáme. Názvy na ukazatelích mají mnoho společného s němčinou. Nepočítám-li lesní vycházku se psy, stavěli jsme jen jednou, za účelem prohlídky hradu Vianden, který ovšem stál za to. Pak jsme už přejeli most přes řeku, která tvoří přirozenou hranici mezi Německem a Lucemburskem a před námi byla zpáteční cesta.

Když se mne někdo ptá, jaké to je trávit deset dní s pěti psy v nevelkém prostoru obytného auta, odpovídám po pravdě, že skvělé. Sice nám dost času zabralo krmení (pěti psům najednou jídlo nelze podávat, tak se krmilo postupně, přičemž prckové chtěli dospělákům pořád pomáhat). Smáli jsme se Abaxovi, který jakmile se blížil čas, postával v chodbičce, aby si zajistil prvenství.

Je pravda, že občas bychom si byli rádi zašli do restaurace, ale když předem víte, že to není možné, vyrovnáte se s tím. Byli jsme odkázáni na vlastní kuchyni, která nebyla nejhorší; ve voze je lednička i sporák, takže paráda. Oproti dřívějším cestám psi nesměli sedět při jídle proti nám, na jednu sedačku se všichni nevešli a jejich handrkování o pozice nás nebavilo. Prckové se nikde nevyspí tak, jako v ožvýkaném plastovém pelechu vystlaném starými svetry, tak jsme jej vezli s sebou. Nevešel se jinam, než do vchodu, takže se při nastupování a vystupování přeskakoval, což psy bavilo, nás méně. Už máme v hlavě plány na příští expedici Kortrijk.

Radana Menšíková, 17.12. 2007