Bernská smečka

Expedice Kortrijk 2005

25.11.2005

Domov na kolech

Chystali jsme se na populární výstavu EURODOGSHOW do Belgie a rozhodli jsme se spojit příjemné s užitečným; vyrazili jsme si na cesty  již uprostřed týdne před výstavou. Jeli jsme obytným autem, neměli jsme přesný plán a hodlali jsme zastavovat tam, kde se nám zalíbí. Smečka byla z auta poněkud překvapená a nastupovala s nedůvěrou; všichni tři monitorovali terén. Hispánka tomu moc nedala, vždycky ji zajímá především, kde by si zdřímla. Abax se nás držel jako klíště a nelíbilo se mu, že nepojede na sedadle spolujezdce. Kalinka pobíhala po celém prostoru vozu a rozčileně kroutila hlavou.

Na vhodná (či spíše volná) volná místa jsme na podlahu rozmístili psí pelíšky, ale ty jsme vezli úplně zbytečně. Psi se rozsadili na sedačky ke stolku, sólistka Cali proti směru jízdy, cestovala s čumáčkem přitisknutým na skle nebo natáhla krk a sledovala cestu čelním sklem, naproti ní usedly naše hrdličky, v průběhu cesty se ti tři různě střídali.

Došlo na jídlo a chvíli bylo nepřehledno, psi rezolutně odmítli prostor vyklidit. Nám bylo líto, když už jsme je nechali na sedačkách cestovat a celou situaci jsme řádně nedomysleli, je následně vyhánět, ještě by mohli být tumpachoví z toho, že chvíli se něco smí a chvíli ne; pak se zase Kalinka divila, že prostřeno je jen pro nás. Nakonec se rituál ustálil tak, že psi se smrskli na jednu stranu stolku, nám uvolnili druhou (a vyprovázeli nám každé sousto až do žaludku).

Další významné protahování čumáků přišlo večer: psi zjistili, že za námi po žebříku do alkovny opravdu nepolezou; uraženě se odebrali ke stolečku a uložili se na sedačky. Ráno jsme je našli v přední části vozu: Abax řídil (také vaši psi tak spolehlivě znají nejdůležitější místo v autě?) a holky mu dělaly spolujezdce. Když jsme je objevila, nebyli si svým nápadem moc jisti a raději hodně tvrdě spali (vzpomněla jsem si na děti po třídních schůzkách). Jakmile jsme se nad nimi začali rozněžňovat, postupně se čumáčky začaly zvedat.

Pytel s granulemi cestoval bezpečně uložen ve sprchovém koutu a  každou chvíli někdo ze psů nasával vůně pod dveřmi koupelny. Když jsme tam měli cestu, vždy to znamenalo se přestrkovat u dveří, aby dovnitř vešla jen osoba oprávněná.

Německo

Německem se cestuje příjemně, je protkáno důmyslnou sítí dálnic, u krajnic žádné bilboardy a nehodu nepotkáte vzdor většinou neomezené rychlosti. Auta rychlá, řidiči slušní a jejich chování předvídatelné. Dálnice se musejí udržovat a tak vždycky někde narazíte na úsek v opravě a mne vždycky potěší, že tam opravy plánují lidé, kteří mají (a používají) mozky. Opravuje se po dost malých úsecích a vše hotové se okamžitě zprovozní a hlavně: na silnici se skutečně  pracuje! Ani nevím, zdali jsme se z důvodu opravy někdy dostali do kolony. Ostražitosti je třeba při křížení dálnic, abyste se dostali do směru, kam potřebujete (a kdo má jako navigátora mne, musí si dát zatracený pozor!).

Parkovišť je všude jako máku a předem víte, kde se dá očekávat WC (kam se nemusíte bát vkročit ani na malých opuštěných parkovištích). Vše funguje a je čisto. Parkoviště u benzinových pump jsme vyhledávali pro přenocování, jsou k tomu uzpůsobena. Rádi jsme si zaskočili na občerstvení a vždy tam bývá dost místa na alespoň malou procházku se smečkou; někde jsou dokonce psí "pískoviště" , prostor přímo určený k venčení psů obehnaný plůtkem, aby se miláčkové proběhli bez nebezpečí, že vběhnou pod kola. Naši psi se tam vždycky hrnuli, ale pro množství informací si na nic kromě čichání nenašli čas.

Tři atraktivní psi vystoupivší z auta pochopitelně budili pozornost: Kalinka pečlivě dbala, aby se vždycky vyloupla první a strhla na sebe pozornosti nejvíc. Nevím, jak to dělá, ale má nějakou spolehlivou metodu jak kohokoli zaujmout a odlovit, aby se s ní dal do řeči.

Belgie

Že jsme překročili hranice jsme poznali podle hromady sutin, které bývaly celnicí. Vlastně ještě něco - v Belgii má většina dálnic středový pás osazen veřejným osvětlením. Belgie nás uvítala mrazivě,  ale jen co do počasí, jinak je to země nadmíru přívětivá. Pokud jde o dopravní nehody, ani zde je nepotkáte (nepotkáte ale ani takové dovedy, co vás dokáží vytočit u nás). V Belgii sice také jezdí plno kamionů, ale dodržují pravidla, ze svého pruhu nevyjíždějí nejen tam, kde se to nesmí, ale ani tam, kde je to nebezpečné.

Vzhled vesnic mne překvapil, nezapře se vliv Anglie (dokonce i tráva byla  v listopadu hezky zelená jako v Anglii). Tentýž vliv byl zřejmý i v centrech půvabných městeček, která jsme navštívili; na svědomí to mají hlavně všudypřítomné neomítnuté cihly. A jako ve Walesu jsou všude ovce, v Belgii jsou všude krávy.

Belgie je dvojjazyčná země a místopisné názvy mají zpravidla dva tvary, ale na ukazatelích se spolu nevyskytují; někdy musíte zapojit fantazii - když vám z ukazatelů zmizí Liége, po čase pochopíte, že musíte pokračovat na Luik. Řada místopisných názvů vyvolává asociace: Tervuren (belgický ovčák tervueren), Brussel (Expo 58), Spa (belgické lázně na tři), holandský Maastricht (Maastrichtská smlouva), Liége (George Simenon, výstava psů), Charleroi, Mouscron a Gent (také psí výstavy) atd. Pro Belgii jsou charakteristické cyklostezky, často vedou mezi chodníkem a silnicí. I v nevlídném počasí jsme potkávali cyklistů opravdu mnoho, a nebyli to sportovci, nýbrž lidé používající kolo jako dopravní prostředek.

Měli jsme vytipovaná dvě města, kam jsme se chtěli podívat: prvním z nich bylo Ostende, kde jsme strávili téměř celý den před výstavou. Počasí nebylo nic moc, ale nám bylo neuvěřitelně přáno, jen jsme vystoupili z auta, přestalo pršet!

Ostende

Vybrali jsme si skvěle, Ostende nás nadchlo. Jdete normálním belgickým městem a za jednou řadou domů konec města a začátek moře. Podél nábřeží je řada vysokých domů, převážně hotelů. Chystaly se na příští sezónu, probíhal tam čilý stavební ruch. Nábřeží je ohraničeno masivním zábradlím, co chvíli narazíte na schody, po nich sestoupíte na pláž. Nekonala se moje vysněná liduprázdná pláž, mnoho lidí tu korzovalo, řada z nich byla na procházce se psy. Naše smečka budila pozornost, nejen u lidí. Hispánka se snažila psy vyděsit svým charakteristickým altem, Abax se vždy mírně naježil (nerad vidí zájem o svoje holky) a Kalinka byla svým rozčileným způsobem nadšená. Co bylo velmi hezké, s jakou samozřejmostí všichni, kdo venčili psy, po nich uklízeli, také tam k tomu byly skvělé podmínky, celé nábřeží je lemováno odpadkovými koši s výmluvnou značkou psa "při činu".

Pomalu jsme došli k přístavu a pozorovali impozantní trajekty mířící do Doveru. Člověk jedoucí po pláži na koni Hispánku vyvedl z míry natolik, že jí klesla čelist a oněměla (po pravdě řečeno my rovněž, byl to výjev z pohádky: křik velkých mořských racků, ostrý vítr, vysoké vlny plynule přecházely do ocelové oblohy a ve vlhkém písku stopy kopyt koně klidně si vykračujícího po pláži). V Ostende jsme zaznamenali jednu nepatřičnost:  za několika řadami vysokých domů se najednou krčí maják a žaluje, že ho výstavní domy předběhly a on nemůže sloužit svému účelu. Zhruba ve stejných místech jsme minuli řadu bunkrů připomínajících poslední válku - jsou krásně udržované a přístupné návštěvníkům.

Bruggy

Neděli po výstavě jsme strávili v Bruggách, někdy zvaných Benátky severu (podobnost ale až tak masivní není). Bruggy oplývají kanály (v menším množství než Benátky skutečné), ale místo gondol tu jezdí vyhlídkové motorové lodice (tím veškerá podobnoost končí). Po Bruggách v hojné míře jezdí koně s povozy a vozí turisty (Hispánka se už koněm nenechala zaskočit, její názor se nedal přeslechnout). Nejkrásnější náměstí v Bruggách jsme si nemohli jaksepatří vychutnat, hyzdil jej obří parket přichystaný se stát vánoční výzdobou.

Bruggy byly ohromným zážitkem, očekávali jsme zajímavé město, ale realita nás omráčila. Nechtělo se nám vynechat jedinou uličku, jediné zákoutí. V sezóně je tu zcela jistě slušný cvrkot (ne že by koncem listopadu bylo turistů málo). Bruggy pro nás měly ještě jedno zcela soukromé kouzlo: po několika dnech jsme konečně objevili bankomat, který nám zpřístupnil hotovost (kartou VISA lze peníze čerpat pouze z bankomatu přístupného přímo z ulice, ale těch je v Belgii žalostně málo). Na oslavu tohoto úspěchu jsme vklouzli do jedné z prodejen proslulých belgických pralinek a dali jsme si do nosu.

Výstava se vydařila, dovolená s ní spojená jakmysmet, hned cestou domů jsme si plánovali, kam se podíváme, až zase jednou pojedeme na EURODOGSHOW do Kortrijku.

Radana Menšíková, 25.11. 2005