Bernská smečka

Smečka sama doma

05.10.2006

Kalinka

05.10.2006

Hispánka a Abax

05.10.2006

Kalinka, Hispánka, Abax

05.10.2006

Kalinka

05.10.2006

Kalinka, Hispánka, Abax

05.10.2006

Hispánka a Kalinka

Cali zkrátka nechce zůstávat sama doma, tedy úplně sama nikdy není, ale ona chce, abych doma byla také já. Za normálních okolností Kalinka koupelnu nevyhledává, proč také. Ovšem jakmile usoudí, že se někam chystám, následuje mne i tam, rozprostře se na předložce a často na ni stoupnu při vystupování ze sprchy. Kalinka ani nemukne a udělá mi místo pro nohu. Přemístíme se do kuchyně, kde jí nejde o žádné soustíčko, jen vysílá očima "a co já?", salámek pozře, to ano, ale s pohledem "jen kvůli tobě". To už přichází Hispánka, která neomylně pozná, kdy se v kuchyni něco děje, a Abax, který ví, že následuje-li Hispánku, neprohloupí. Ti dva se připojí ke Kalince a zůstanou jen po dobu nezbytně nutnou, jakmile balím krám, odcházejí zpět do zahřátých pozic.

Nechci Kalinku zbytečně znepokojovat a raději nic nechystám předem, takže vypravovat se někam opravdu není jednoduché: nic nezapomenout a vyhýbat se Cali, která se plete pod nohy a je najednou všude. Pokud náhodou odjíždíme i se smečkou, znamená to sehnat Abaxe a Hispánku, ti se co nejrychleji přemístí do auta a pokračují ve spánku, což je signál pro Kalinku, aby začala jásat - teprve teď pochopí, že doma nezůstává.

Horší je druhý případ, kdy smečka doma zůstane. Abax s Hispánkou to berou stoicky na vědomí, není k zahození, když jim do toho čas od času nikdo nekecá. Kalinka svým obvyklým vyjadřovacím prostředkem (vyskakuje do výšky) sděluje, že by bylo pro všechny lepší, kdyby jela také. Nakonec rezignuje, odebere se do křesla, odkud  vysílá zmučené pohledy.

O co je odjezd smutnější, o to je návrat radostnější. Záclony se začnou vlnit ve všech oknech najednou, při otevření dveří se natahují tři krky, Cali vyskakuje do výšky, Hispánka nadšeně pobíhá, obě holky štěbetají a kolem se motá Abax a po psím způsobu tančí. Celý rituál se poctivě koná, ať jsme pryč půl dne nebo půl hodiny a přiznám se, že se na to nikdy nepřestanu těšit. Ruku na srdce, koho uděláme tak šťastným jen tím, že vůbec jsme!

Radana Menšíková, 5.10. 2006