Bernská smečka

Naše cesta do Neumünsteru

25.05.2005

Hispánka

Dali jsme si velice záležet, abychom nezapomněli včas odeslat přihlášku (v tom jsme mistři) a přestože jsme se zrovna stěhovali, nezašantročili jsme nikam vstupní listy a denně jsme na zahradě nacvičovali. Necelé čtyři týdny před výstavou začala Kalinka hárat; chválili jsme ji, že si vzpomněla včas. Chvála byla předčasná, protože šlo o první hárání s nestandardním průběhem. Vždycky se užuž zdálo, že máme vyhráno, ale za den dva přišlo pokračování. Abaxe jsme, jak jinak, museli separovat a těsně před výstavou mu již začala docházet trpělivost: doplácí na to, že je nejhodnější a je to zpravidla on, kdo při těchto příležitostech bývá sám.

Cali se nikterak nehotovila za "svými dny" udělat tečku a Aba začal slušně vyvádět. Pochopili jsme, že milá Kalinka s námi zkrátka nepojede. Vyrazili jsme s Abaxem, jehož měla čekat prezentace, a s Hispánkou, která si jela jen očichat výstavní atmosféru před Evropskou výstavou v Tullnu, kam se pro změnu chystala pouze ona. Hispánka přirozeně voněla po Cali, holky doma trávily veškerý čas  spolu. Abaxova touha byla tak mocná, že ji obtěžoval; musela jsem si přesednout k nim a překážet.

Nad ránem se naše auto  začalo chovat divně. V poslední chvilce před totálním kolapsem se před námi zjevilo parkoviště. Auto zahájilo stávku a nám nezbylo, než počkat do rozednění. Ukázalo se, že světlo samo o sobě nic nevyřeší, auto trvalo na svém a my museli zavolat domů pro pomoc. Nezbylo, než čekat na parkovišti - bylo jasné, že nám jej v noci seslalo samo nebe; zůstat trčet uprostřed dálnice ve tmě, to by sotva dopadlo dobře. Jakmile jsme pochopili, že výstava pro nás definitivně skončila, napětí povolilo a my se usadili ke stolku pod stromem, popíjeli jsme kávu, pochutnávali si na svačince a Abax s Hispánkou se těšili všeobecnému zájmu spoluparkujících, což Hispánka přijímala s nadšením a Abax s očima v sloup. Bylo krásně, pařák ještě nezačal a nám nic nechybělo. Napadlo nás pořídit fotodokumentaci nečekaného pikniku , ale další potíž: fotoaparát jsme měli, ovšem kartu ne (to jsou ty technické vymoženosti).

Čas pokročil, teplota stoupla, pomoc dorazila a my měli před sebou cestu zpět. Ačkoliv jsme ve vozidle odtahové služby byli dost namačkáni, museli jsme ještě tvořit jakousi bariéru mezi Hispánkou a Abaxem, kterého touhy neopustily ani v poledním vedru. Naštěstí řidič, který pro nás přijel, měl sám psy a tudíž pochopení; nevadilo mu častěji stavět, aby se nám nepřehřáli. Hispánka se chovala jako správná holka do nepohody, ani nedutala a veškeré nepohodlí snášela s noblesou, jen se chvílemi trošinku přitulila. Na rozdíl od ní si Abax celou cestu na něco stěžoval, ale co chcete od mužského. Teď nezbývá než čekat, zdali jsme si svůj letošní díl smůly už celý vybrali.

Radana Menšíková, 25.5. 2005