Hispánka je maminkou laskavou a pečlivou, zároveň je po celý život poměrně ortodoxní vyznavačkou kultu pohodlí (její základní filosofická otázka zní: "Kam si mám lehnout?"). Posledních pár dní pozorujeme, že se to v ní tak trochu pere a párkrát jsme ji nachytali ne v porodní bedně, ale na mé válendě. Při takové příležitosti netřeba slov, mamina ví a okamžitě se vrací za prcky na své stanoviště. V noci na dnešek se mi konečně podařilo pořádně usnout a ke třetí hodině mne vzbudil nějaký nezvyklý ruch; po porodní bedně pobíhala nešťastná miminka a žalovala; milá Hispánka se rozvalovala u mne v posteli a nebylo pochyb: i jí se konečně podařilo pořádně usnout!

Začínám se štěňátky podnikat výpravy za hranice všedních dní; vždycky si někoho od maminky Hispánky vypůjčím a odnesu ho z porodnice. Nosím si malého dovedu všude s sebou, sem tam ho někam "odložím" a pozoruji, jak se seznamuje se světem vůní. Právě v těchto dnech totiž štěńátka začínají do svého života zapojovat čichový orgán a zvědavě všechno kolem sebe nosíkem ohledávají. Prckové nejsou nijak ustrašení, spíš zvědaví, přesto po návratu do bezpečí porodní bedny mezi sourozence a hlavně k jejich pečlivé mamině je na nich vždycky znát báječné uvolnění...

Tak takhle vypadala naše milá štěńátka po včerejším prvním odčervení, červený sirup měla až za ušima. Nutno říci, že jejich mamince se celá procedura ani trošičku nezamlouvala. Každé štěňátko uklidňovala a olizovala, doprovázela z porodní bedny a zase zpátky do bezpečí, přičemž sledovala, kdo je právě na řadě. My jsme na sebe byli docela pyšní, protože jsme dokázali sirup dávkovat po trošičkách tak akorát; prckové se tudíž nerozčilovali, spíše zvědavě ochutnávali a nic z obsahu nevyprskali (ono úplně stačilo, jak se pak v houfu  popusinkovali)!

Milá štěňátka dorůstají do podoby malých bernardýnů, všimli jsme si toho včera; bylo totiž velké focení, jak skupinové, tak samostatné. Každý týden v pondělí, což je narozeninový den štěňat, posíláme budoucím majitelům zprávy s fotografiemi, aby si mohli udělat obrázek o tom, jak naši prckové prosperují. Už jsem si vůbec netroufla je stavět na stůl, to by bylo o pád z výšky! Vše se muselo odehrát pěkně v bezpečí, ještě že naše porodní bedna se hodí pro jakékoli účely... Šikulka na fotografii je Formule 5.

Naše štěňátka začínají nacvičovat správné psí zvuky a je to s nimi velice zábavné. Když převlékám v porodní bedně, maminku Hispánku pošlu se proběhnout,  a štěňátka si pěkně přendám do plastového boxu dost vysokého, aby tu chvíli vydržela bez přímého dohledu. Místa na své skotačení tam přirozeně mají dost poskrovnu a nelibost z poměrně těsného kontaktu dávají občas najevo právě zvuky, ze kterých se postupem času vyvine pořádné vrčení a štěkání, a které jsou v prvopočátcích tak sladké.