Hájemství bernských honičů :: Bohemia Hill

Bernský honič úspěchy

H O R K Á   N O V I N K A !     Novým světovým vítězem se v Amsterdamu stala naše milá šampionka, evropská vítězka jr. a klubová vítězka jr.

GOLDA MEIR BOHEMIA HILL !!! 

Více »

Naše chovatelské stanice

Portrét plemene II.

25.02.2017

Bernský honič je prastaré  středně velké plemeno,  lovecký pes ušlechtilého vzhledu obdařený nesmírnou noblesou a elegancí pohybu. Jde o jednu z barevných variet honiče švýcarského, atraktivní varietu trikolorní, jež je v České republice zastoupena zdaleka nejvíce; ostatní tři variety se u nás teprve začínají „rozkoukávat“ (podle posledních oficiálních pramenů čítají pouze 5 chovných jedinců dohromady).

 

 

25.02.2017zoom

25.02.2017zoom

25.02.2017zoom

25.02.2017zoom

25.02.2017zoom

25.02.2017zoom

Když se řekne švýcarský honič…

Podle klasifikace Mezinárodní kynologické federace (FCI)  patří švýcarští honiči do 6. skupiny (honiči , barváři a plemena příbuzná). Výška se pohybuje u psů od 49 do 59 cm, u fen od 47 do 57 cm;  jednotlivé barevné variety (názvy těchto variet jsou spjaty s nejčastějším výskytem příslušné barvy v té které oblasti) vypadají takto:

  • honič bernský: barva bílá s černými plotnami či černým sedlem, s pálením; někdy  nepatrně stříkaný,
  • Bruno de Jura, neboli honič jurský: barva plavá s černým pláštěm, někdy s tzv. uhlováním nebo černá,  se znaky pálení; někdy se vyskytuje bílá skvrna na hrudi,
  • honič luzernský: barva modrá, tvořená směsí srsti černé a bílé, s černými plotnami či černým sedlem,  se znaky pálení; přípustný je celý černý plášť,
  • honič švycký (dříve se psalo schwyzský):  barva bílá s plavě oranžovými plotnami či sedlem; oranžový plášť je přípustný.

Každá varieta se vyskytuje s dvojí délkou končetin: nízkonozí  (v kohoutku cca 40 cm, v České republice se nevyskytují) a s končetinami tzv. normální výšky (v kohoutku 47 až 57 cm feny, 49 až 59 cm psi). V zemi původu plemene jsou upřednostňováni jedinci s kohoutkovou výškou v první polovině rozpětí, maximálně do 55 cm.

Ve Švýcarsku jsou tito psi používáni již přes 900 let a platí za skvělé pracovní plemeno, perfektně přizpůsobené pro pohyb v náročném skalnatém vysokohorském prostředí. Jde o psy vytrvalé, schopné samostatné dlouhotrvající práce v nedostupných terénech. Mají výborný nos (jejich čichové možnosti jsou vyšší než u barvářů) a jedinečný orientační smysl. Stopu snadno zachytí a hlasitě sledují; mohou se užívat jak k lovu zajíce, což je jejich specialita, tak na zvěř černou či lišku. Lze je s úspěchem využívat jako barváře (podle historických pramenů se podíleli při vylehčení bavorského barváře). Jsou to smečkoví psi, kteří milují kontakt se svým člověkem.

V zemi Helvétského kříže vzniklo původně pět na sobě nezávislých rázů honičů a traduje se, že tyto rázy byly  po dost dlouhou dobu chovány naprosto odděleně. Na výstavě v Aarburgu v roce 1882 se jednotlivé rázy lišily barvou, velikostí a typem; v podstatě zde bylo k vidění 5 základních forem:

  • 1. forma – tzv. obyčejní švýcarští honiči (bílí s oranžovými plotnami), později se vžil název honič schwyzský,
  • 2. forma – thurgauští honiči (červenožlutí či hnědočervení  hrubosrstí psi s bílou lysinou, bílým límcem,  tlapami a špičkou ocasu), dnes již zcela vyhynulí,
  • 3. forma – luzernští honiči (černé plotny na břidlicově šedém podkladě tvořeném bílými a černými chlupy),
  • 4. forma – bernští honiči (trikolorní či bílí, černí a hnědočervení, často s hnědě ohraničenými plotnami, což byl důsledek přikřížení psů 1. formy) a
  • 5. forma  -  aargauští honiči (hnědočervení psi s černým sedlem, často s bílou lysinou, hrudí a tlapami).

Na přelomu 19. a 20. století měli švýcarští honiči namále; v roce 1903 však byl ve Švýcarsku ustaven speciální klub pro honiče za účelem záchrany švýcarských honičů a jen zásluhou zodpovědného přístupu chovatelů i funkcionářů klubu se podařilo plemeno zachránit. Stav se postupně zlepšoval a rok 1931 se uvádí jako počátek nové výstavby chovu. Hned dva roky nato, v roce 1933, byl vydán první jednotný plemenný standard; tou dobou již byly jednotlivé rázy švýcarských honičů rozlišovány jen podle barev.

Bernský honič je ten trikolorní…

Bernští honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám, odkud pocházela většina trikolorních honičů předvedených na zmíněné Aarburské výstavě. „ Předpisový“ bernský honič, tzn. jedinec vyhovující požadavkům plemenného standardu č. 59 ze dne 28. 6. 2002, má tedy mít základní barvu bílou, v předepsaném rozsahu pak černou a tříslové pálení, které se nádherně vyjímá především nad očima a na lících. 

Kůže je jemná a pružná, srst krátká, hladká a přiléhavá, na uších a hlavě vůbec velmi jemná a nechává překrásně vyniknout výraznému osvalení.. Pokud jde o celkový vzhled, uvedený standard klade důraz na hlavu: „dlouhá čenichová partie a suchá hlava rámovaná dlouhýma ušima mu dodává noblesní vzhled.“ Uši jsou zavěšeny pod linií očí a dosahují nejméně na konec nosu. Oči jsou hnědé, světlejší či tmavší (v závislosti na zbarvení srsti), s mírným výrazem. Nosní hřbet je rovný, nebo jen mírně klenutý.

Krk je elegantní, dlouhý a svalnatý, hřbet pevný a rovný; celkově tvoří krk, hřbet, záď a ocas harmonickou linii.  Hruď se cení hluboká a dobře klenutá, končetiny se vyznačují mohutným osvalením, avšak nepůsobí těžce. Středně dlouhý ocas je nasazený v prodloužení zádě. Pohyb má být rovnoměrný a harmonický zadní nohy mu dávají mohutné impulsy; je pro něj charakteristická noblesa a elegance. Tělesný rámec je téměř čtvercový (délka těla k výšce má být zhruba v poměru 1,15 ku 1).

Z historie honičů… 

Archeologické nálezy dokládají opravdu starobylý původ honičů. Lovecké scény se psy byly nalezeny již ve staroegyptských hrobkách z doby 4 200 až 2 800 let před Kristem a pak také  v nálezech z doby starých Římanů (např. mozaika v Avenches ve Švýcarsku, na které je vyobrazena smečka psů, prakticky shodných s dnešními honiči). Honiči jsou pak k vidění i na jeskynních malbách např. ve Švédsku, ve Španělsku a v jižní Francii. Již  ve starověku se psi rozdělovali na lovecké, pastevecké a hlídací, což vyplývá z děl spisovatelů jak řeckých (Xenofon), tak římských (Columela); národy žijící ve stepních oblastech chovaly psy lovící spíše zrakem než čichem, v oblastech zalesněných se naproti tomu používali psi se schopností zachytit stopu a sledovat ji a právě to byli předchůdci honičů.

Honiče chovali jak Keltové, kteří holdovali lovu a postupně osídlili velká území (nejen ve Francii, Španělsku a Švýcarsku, ale i Britské ostrovy), tak později staří Germáni, kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního Německa a holdovali štvanicím zvěře (zřejmě přebírali psy Keltů). Zmínky o honících psech nacházíme již ve starogermánských zákonech Leges Barbarorum;  původ mnoha dodnes používaných označení pro honiče lze hledat právě v latinských názvech uvedených v těchto textech: např. segugio, braka, sabueso. Právě staří Germáni si loveckých psů zvlášť cenili – krádež či zabití loveckého psa byla trestána velmi tvrdě.

Ve středověku se honiči používali zvláště v Itálii i ve Francii, uplatnili se při lovu lišek a zajíců, jakož i vysoké; výhoda byla spatřována v jejich vytrvalosti a samostatnosti při práci v horách. Právě honiči švýcarští se řadí mezi nejstarší zástupce honičů; jedinými vrstvami, které měly právo lovit, byla šlechta a klérus, právě u nich žili ve smečkách tito psi. Jejich chov byl cílený, švýcarští honiči byli v té době proslaveni daleko za hranicemi, značný zájem o ně byl kupř. ve Francii. 

Další rozkvět plemen loveckých psů v celé Evropě  je spojen s parforsními lovy, jejichž rozkvět nastal v 17. až 18. století; v této době šlechtické rody chovaly početné smečky loveckých psů a např. ve Francii si šlechta na chovu těchto psů dost zakládala a své smečky  často považovala za zvláštní rasu. Parforsní lovy postupem času dost upadaly (původně probíhaly podle přísného ceremoniálu, později však zdegenerovaly na úroveň pochybné zábavy, staly se z nich noční radovánky a byly doslova maškarádou).

Právě ve Francii byl chov loveckých psů na vysoké úrovni  přesto, že na samém konci 18 století i tuto oblast zasáhla Velká francouzská revoluce; i v devatenáctém století zde byly smečky honičů, které  čítaly zpravidla 10 až 20 psů, v některých případech i 80 až 100 psů, a byli mezi nimi i potomci honičů švýcarských.

Stavba těla všech dnešních plemen honičů je prakticky stejná: vždy mají dobře osvalené končetiny, delší a spíše úzkou hlavu a hlavně dlouhé, nízko nasazené uši; rozdíly, ty jsou jen v kohoutkové výšce a zbarvení. To svědčí o podobném původu těchto psů, kterým jsou nejspíš jižní kraje, konkrétně Středomoří.

Povaha a uplatnění

Přední světový autor kynologických publikací Hans Räber v knize Encyklopedie-plemena psů doslova říká: „Švýcarští honiči se počítají mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá.“

Bernské honiče lze přirozeně využívat k loveckým účelům, jsou to vytrvalí lovci s výborným nosem a orientačním smyslem. Mohou být využíváni nejen jako honiči, ale i jako barváři, jejich čichové možnosti jsou totiž vyšší než u barvářů. Je pravdou, že v naší zemi myslivecká veřejnost upřednostňuje jiná, zde tradiční plemena loveckých psů, ale poslední dobou zájem o bernské honiče i z této strany poněkud vzrůstá.

Lovecká upotřebitelnost by měla být hlavní náplní života loveckého psa. Žijeme ovšem v jedenadvacátém století a možnosti původního uplatnění loveckých psů nenávratně mizí. Ruku v ruce s úsilím o zachování co největšího počtu druhů zvěře a snahou o zlepšení jejích životních podmínek přichází dál víc omezení a zákazů obsažených v právních předpisech. Je smutné, i když pochopitelné, že počet plemen loveckých psů se snižuje; nyní záleží především

Život s berňákem

S bernským honičem získáte především skutečného přítele, jehož převažující vlastností je bezmezná oddanost. Kouzlu těchto psů propadnete docela snadno a není to jen díky jejich noblesnímu vzhledu. Pro své skvělé vlastnosti jsou bernští honiči čím dál častěji chováni jako příjemní a veselí společníci a role rodinných psů se ujímají s úspěchem. 

Dokáží se naprosto bez problémů přizpůsobit chodu domácnosti; výborně se adaptují v rodině a jsou čistotní. Zde je však nutné upozornit, že bernský honič potřebuje kontakt se svými lidmi, rozhodně není šťastný někde v kotci. Jde o smečkové psy a za smečku považují i svou rodinu. Jsou trpěliví, dobrosrdeční a neznají agresivitu, proto si tak rozumějí s dětmi a snesou se s jinými psy.

Bernský honič uvítá majitele žijící aktivním způsobem života a na rodinném životě se chce za všech okolností podílet, nerad na vás bude čekat zavřený doma. Naši psi milují výlety a někdy je podezírám, že nápad někam vyrazit dostanou dříve než my, kteří již jen plníme jejich přání.  

 

 

V létě 2009 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek "Elegán z hor: bernský honič" vyšel v časopise Psí kusy č. 7/2009 (str. 25).

All right reserved Copyright: JUDr. Radana Menšíková 2008 - 2017                                                                    JustLogin | Webové aplikace, design, hosting.