Hájemství bernských honičů :: Bohemia Hill

Bernský honič úspěchy

H O R K Á   N O V I N K A !     GENTLEMAN FINCH Bohemia Hill = KLUBOVÝ JUNIOR ŠAMPION, DÉCENT DAUPHIN Bohemia Hill = ŠAMPION LOTYŠSKA !!!

Více »

Naše chovatelské stanice

Portrét plemene I.

10.01.2017

Kdo bernské honiče zná, dá mi asi za pravdu, že jde o psy nesmírně atraktivní; však také stále dokola odpovídám na otázku, co je to za plemeno? Ovšem pokud vám někdo řekne, že má berňáka, je daleko spíše majitelem psa bernského salašnického, než bernského honiče.

 

 

Oiva

10.01.2017zoom

Oiva

Oiva

10.01.2017zoom

Oiva

Oiva

10.01.2017zoom

Oiva

Oiva

10.01.2017zoom

Oiva

Oiva

10.01.2017zoom

Oiva

Oiva

10.01.2017zoom

Oiva

Co to tedy je za plemeno?

Švýcarští honiči jsou lovečtí psi, FCI je řadí 6. skupiny (honiči a barváři); jednou z barevných variet švýcarských honičů jsou honiči bernští (dále sem řadíme honiče luzernské, jurské a švycké). 

Bernský honič je tříbarevný, žádány jsou černé plotny na bílém podkladě, krásně se vyjímá hnědé pálení nad očima a na lících. Jde o prastaré středně velké plemeno, skvěle přizpůsobené pro pohyb v náročném vysokohorském terénu.  Švýcarští lovci je používají již přes 900 let a považují je za výtečné pracovní plemeno. V dnešní době se tito psi v souladu se svými skvělými vlastnostmi čím dál častěji ujímají role rodinných psů.

Historické prameny

Starobylý původ honičů dokládají archeologické nálezy jak ve staroegyptských hrobkách, tak z doby starých Římanů. Honiče chovali Keltové, jakož i staří Germáni, kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního Německa, zabývali se štvanicemi zvěře a přebírali právě psy Keltů. Z původních latinských názvů psů, o nichž jsou zmínky již ve starogermánských zákonech, pak vzešla různá dodnes používaná označení pro honiče (segugio, sabueso, braka). Ve středověku pak byli honiči oblíbeni zvláště v Itálii a ve Francii; používali se jak k lovu lišek a zajíců, tak vysoké; za výhodu se považovala jejich vytrvalá povaha a schopnost v horách pracovat samostatně. 17. a 18. století bylo obdobím parforsních lovů a to znamenalo rozkvět a další rozvoj plemen loveckých psů v celé Evropě. 

Ve Švýcarsku původně vzniklo pět na sobě nezávislých rázů honičů a tyto rázy byly  po dlouhou dobu chovány naprosto odděleně. Na výstavě v Aarburgu (r. 1882) se prezentovalo 5 základních typů (jednotlivé rázy se lišily barvou, velikostí a typem). Bernští honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám (většina trikolorních psů na této výstavě pocházela právě odsud). 

Charakteristika

Nyní existují čtyři barevné variety švýcarských honičů; každá varieta se pak  vyskytuje s dvojí délkou končetin: nízkonozí  (v kohoutku cca 40 cm, v České republice se nevyskytují) a s končetinami normální výšky (v kohoutku 47 až 57 cm feny, 49 až 59 cm psi).

O zbarvení již byla řeč, jsou to jediní trikoloři mezi švýcarskými honiči. Srst má být krátká, hladká a hustá, na uších a hlavě vůbec velmi jemná (je nenáročná na péči, má samočistící schopnost). Tělesný rámec je téměř čtvercový, ušlechtilá hlava štíhlá, čenich protáhlý; velmi dlouhé uši nasazené pod linií očí při natažení vpřed musejí dosáhnout alespoň ke špičce nosu. Krk je dlouhý a svalnatý, hřbet pevný a rovný, záď delší, mírně klesající.  Hruď se cení hluboká a dobře klenutá, končetiny se vyznačují mohutným osvalením, avšak nepůsobí těžce. Středně dlouhý ocas je nasazený v prodloužení zádě. Pohyb má být harmonický a je pro něj charakteristická noblesa a elegance.

Bernští honiči jsou živí a vytrvalí lovci s výborným nosem a orientačním smyslem, jejichž původním posláním byla samostatná, dlouhotrvající práce v nedostupných skalnatých terénech. Lze je využívat nejen jako honiče, ale i jako barváře (jejich čichové možnosti jsou vyšší než u barvářů - ostatně podle historických pramenů byli použiti při vylehčení barváře bavorského); jejich specialitou je lov zajíce, mají ovšem dost ostrosti na lov zvěře černé či lišky, snadno zachytí stopu a hlasitě ji sledují.  Jsou poměrně dobře ovladatelní, díky vysoké inteligenci se rychle učí. Při výcviku je třeba především důslednosti a vlídného zacházení se zaměřením na přivolání.

Pokud se týká typické povahy plemene, jsou to psi nekonfliktní a přátelští. Bernští honiči nás bezmezně milují; jsou připraveni snášet jakékoli nepohodlí a chtějí se aktivně podílet na rodinném životě, nikoli čekat doma. Nemusí jít zrovna o práci v lese, dnes existuje tolik možností vyžití psů, že jim za práci na stopě můžeme nabídnout plnohodnotnou náhradu. V odborné literatuře u některých z loveckých plemen nacházíme údaj, že jde o psy vhodné do rodiny; bernští honiči mezi tyto psy právem patří, nacházejí  stále více uplatnění jako rodinní psi a je pravdou, že dětem jsou opravdu milými společníky. 

Chov

Hans Räber v knize Encyklopedie-plemena psů doslova říká: „Švýcarští honiči se počítají mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá.“

Na přelomu 19. a 20. století měli tito psi namále; v roce 1903 však byl ve Švýcarsku ustaven speciální klub pro honiče a zásluhou zodpovědného přístupu funkcionářů klubu a švýcarských chovatelů nedošlo k nejhoršímu. Od roku 1931 se hovoří o nové výstavbě chovu; v roce 1933 byl vydán  první jednotný standard (jednotlivé rázy již byly rozlišovány jen podle barev).

Do České republiky bernské honiče importoval pan Ing. Miloslav Holub; první vrh byl zapsán v roce 1993. Chovatelských stanic, které aktivně plemeno chovají, není mnoho (pro srovnání: za 15 let se narodilo jen 480 štěňat!), jde tedy o plemeno málopočetné. 

Vyhlídky

Škodou nedozírného rozsahu by bylo, kdyby se nepodařilo zabránit úbytku loveckých plemen psů, či jej alespoň zpomalit. Rozmanitost v psí říši je třeba zachovat v co možná největší míře. Osobně zastávám názor, že možnosti původního uplatnění loveckých psů jsou dávno za zenitem a přibývat jich nebude; proto u loveckých plemen do budoucna záleží hlavně na tom, jak je jejich povaha slučitelná se způsobem života lidí v třetím tisíciletí. Je dobře, že bernští honiči jsou pro své skvělé vlastnosti stále častěji chováni jako příjemní a veselí společníci; jejich dobrosrdečná, klidná a jemná povaha je k tomu předurčuje, neznají totiž agresivitu.

 

v listopadu 2008 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek "Švýcarský honič - bernský honič" vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 1/2009 na straně 58.

 

Zde najdete  P L E M E N N Ý   S T A N D A R D !!!

 

 

All right reserved Copyright: JUDr. Radana Menšíková 2008 - 2017                                                                    JustLogin | Webové aplikace, design, hosting.