Zdá se, že s kašičkou nám to jde velmi dobře, šmakuje jim. Štěňátka ji dostávají dvakrát denně, dopoledne a odpoledne. Ještěže z doby, kdy naše Hispánka měla jedenáct potomků, máme dvě velké misky pro celou partu strávníků. Kaše jim tak chutná, že jsou zbrklí, strkají se a jedna miska pro všechny nestačí, přestože v klidu by se kolem snadno vyskládali. Už to není jako poprvé, kdy celou akci zvládli v naprosté čistotě. Jakmile se objevím s miskami v ruce, netrpělivě pobíhají a posléze se v misce pokaždé někdo vymáchá. Na závěr musí přijít ke slovu mokrá žíňka a ručník. Nazrál čas, abychom se posunuli dál, zkusíme to s granulkami. Ovšem maminka se svým mléčným hospodářstvím bude zcela jistě nadále vítaným zdrojem potravy... 

Máme za sebou veselou noc. Štěňátka, uložená ke spánku do porodní bedny, měla záchvaty protestů. To, že tam mají větší komfort na spaní a nic je neruší, příliš neoceňovala, zato skutečnost, že nevidí okolo sebe jako z ohrádky, jim připadala hooooodně důležitá. Ať už byla maminka s nimi v porodní bedně, nebo na svém lehátku vedle, věčně si někdo stěžoval. Chodila jsem je chovat. na to si potrpí. Když se jakž takž zklidnili, nasáčkovali se všichni do kennelky, ve které mají uklizené hračky, a usnuli. To asi bylo báječné pohodlíčko, spaní na hromadě hraček.

U štěňátek je zřetelný prudký rozvoj. Jsou daleko víc vzhůru a vzájemně na sobě trénují různé dovednosti. Jedna věc, kterou uvádí odborná literatura, u nás moc neplatí; při vzájemných hrách by se štěňata měla učit regulovat sílu kousání a reagovat na bolestivou odezvu sourozenců a okolí. Naše prcky většinou vykviknutí sourozence při tahání (nejlépe se hodí bernské ucho) nechá v naprostém klidu a výjimkou není bolestivé vláčení za ouško, kdy musíme zasáhnout. Včera jsme poprvé postavili ohrádku. Maminka Meira chodila okolo a všechno důležitě sledovala. Televizi nám to nahradilo dokonale...

Se štěňátky začíná být legrace. Pozorovat jejich hemžení přináší spoustu radosti a zajímavých momentů. Hrají si často po dvojicích, kdy se okusují, tahají za ouška a vůbec zkoušejí, co všechno si lze k ostaním dovolit. Začínají být šelmami, můžeme pozorovat jejich typické třesení kořistí. Tuto dovednost nejvíc  nacvičují na hračkách, vzácně na sourozencích. Maminku Meiru už život v porodní bedně nudí, ráda se vzdaluje, ovšem jakmile si začne někdo stěžovat, vrací se za dětmi a věnuje se jim.

A významný předěl v životě štěňátek je za námi. První kaše jim chutnala, ale na tom není nic divného. Ovšem nestačili jsme se divit, jak rychle ji zbaštili a hlavně, že si hned věděli rady. Prostě první to ochutnal a když si nechci vymýšlet, musím přiznat, že nevím kdo to byl. Volala jsem totiž na manžela, ať si pospíší s foťákem. Tady vidíte první obrázek: to už se všichni seběhli ze všech koutů porodní bedny. Pustili se do toho jako mazáci a za chvíli byla miska prázdná. Pro mne z toho vyplynulo ponaučení, že příště musím kaše "navařit" dvakrát tolik. Jejich zažívání se přes změnu přeneslo ladným obloukem a broučci toho zvládnou víc. A v neposlední řadě musí zbýt na maminku, ta přece vždycky dojídá...