Hájemství bernských honičů :: Bohemia Hill

Bernský honič úspěchy

H O R K Á   N O V I N K A !     Novým světovým vítězem se v Amsterdamu stala naše milá šampionka, evropská vítězka jr. a klubová vítězka jr.

GOLDA MEIR BOHEMIA HILL !!! 

Více »

Bernské povídání

Langenthal 2010

28.07.2010

Ušlechtilý dotek minulosti 

Švýcarští honiči (Schweizer Laufhunde) zřejmě představují jedny z nejstarších zástupců VI. skupiny FCI; psi tohoto typu se vyskytují již na mnohých středověkých vyobrazeních a je nesporné, že při setkání se švýcarským honičem máme tu čest s živoucí historií.

Vždyť o  jurské variantě švýcarského honiče se dokonce v mnohých pramenech tvrdí, že je nejpřímějším potomkem honičů keltských! Honič jurský je odborníky rozdělován na dva typy: Jura typ Bruno (lehký) a Jura typ St. Hubert (těžký). Právě typ svatý Hubert má být nejbližší předchůdcům psa patrona myslivosti, Chien de St. Hubert. 

28.02.2017zoom

28.02.2017zoom

28.02.2017zoom

28.02.2017zoom

28.02.2017zoom

28.02.2017zoom

Ve Švýcarsku se můžeme setkat i s malými švýcarskými honiči (Schweizer Niederlaufhunde); ti byli vyšlechtěni na přelomu 19. a 20. století jako odpověď na stále se zmenšující lovecké revíry, bývají označováni jako nízkonozí. 

Jak švýcarští honiči nízkonozí, tak ti s končetinami „normální“ výšky, se vyskytují ve čtyřech barevných variantách: bernský (Berner), luzernský (Luzerner), švycký (Schwyzer) a jurský (Jura), přičemž plemeno švýcarský honič – jurský honič můžeme dělit na dva výše popsané typy. V minulosti se vyskytovala také hrubosrstá forma švýcarských honičů, ta ovšem zůstala zachována pouze u švýcarských honičů nízkonohých.

Kampak letos?

Při sestavování výstavního kalendáře se snažíme vždy o nějakou tu třešinku na dortu. Světovou výstavu jsme navštívily dvakrát a tak  jsme letos před Dánskem a další „světovkou“ daly přednost Švýcarsku, které je zemí původu plemene, které obě chováme. Od švýcarských chovatelů víme, že úspěchu na světové výstavě žádný zvláštní význam nepřikládají, prestižní záležitostí pro ně jsou právě jejich klubové výstavy: úspěch na klubovce se zkrátka počítá. Letošní klubová výstava   C A C   L a u f h u n d e s c h a u  2010 se konala ve městě Langenthal první červnovou neděli.

Účast

Na klubových  výstavách švýcarských honičů v České republice jsme poslední dobou zvyklí na účast cca 25 vystavovatelů a 30 psů. Ve švýcarském Langenthalu se letos sešlo 112 vystavovatelů a 127 psů (aby počty vyšly, třeba doplnit, že kromě švýcarských honičů se zúčastnilo i 9 Dachsbracken); šest vystavovatelů bylo ze zahraničí - z Německa, z Holandska a z České republiky.

Celkem bylo přihlášeno 118 švýcarských honičů (z toho nízkonohých 15); jedinou formou, která na výstavě vůbec nebyla zastoupena, byl honič jurský nízkonohý. Zatímco u nás jsou nejvíce oblíbeni honiči bernští (v Langenthalu jich bylo přihlášeno 19), v zemi původu jsou to honiči jurští (těch bylo 35) a luzernští (39).

Přejímka psů

Přejímka psů byla něčím úplně jiným, než co známe: nešlo o pouhé prolistování pet pasu a kontrolu očkování (pasy psů po nás vlastně ani nikdo nechtěl). Každý pes vystoupal na „rampu“, aby přejímku provádějící veterinář jej měl jako na vyšetřovacím stole, a byl podroben důkladné prohlídce: oči, uši, krční uzliny, břicho a okolí konečníku.

Hned za veterinární kontrolou se rozdávaly dokumenty; další zvláštností výstavy bylo, že pořadatelé vůbec neposílali vstupní listy, na místě každý obdržel svou obálku s katalogem, startovními čísly atd. 

Uspořádání

V hale bylo připraveno pět kruhů docela velkorysých rozměrů a byly tu rozmístěny dlouhé stoly s lavicemi, kde vystavovatelé družně debatovali. Mezi švýcarskými chovateli není běžné provozovat webové stránky (dokonce v seznamu členů klubu zdaleka ne každý má uvedenu e-mailovou adresu), tak si měli mnoho co povídat. Začínalo se „pünktlich“. Rozhodčím v našem kruhu byl sympatický pán, přestože měl k ruce posádku kruhu, prakticky veškerý kontakt s vystavovateli obstarával sám.

Posouzení

Také postup při posouzení v kruhu byl poněkud odlišný, než jsme zvyklí. Nebyli posouzeni napřed psi a pak feny, nýbrž postupovalo se podle tříd a v rámci každé třídy se nejprve prezentovali psi a potom feny. Zvláštností bylo i to, že v katalogu se neuváděla celá jména psů, názvy chovatelských stanic scházely.

Zahajovala štěňata 3 až 6 měsíců (Welpenklasse); v této třídě se prezentovali tři sourozenci, pejsek a dvě fenky. A nebylo to nějaké zvykání na výstavní kruh, pan rozhodčí k nim sice přistupoval zkušeně, citlivě a příjemně, kupř. se s majitelem dohodl, zdali se má pustit do prohlídky chrupu sám se vším všudy, či raději spolupracovat s majitelem, aby štěňata zůstala co nejvíce v pohodě, ale jinak prohlídka byla stejně důkladná, jako v případě ostatních tříd a posudky štěňat jsou také tak podrobné.

Pokud jde o samotné předvedení, nejprve se všichni v téže třídě posuzovaní společně v kruhu prošli – rozhodčí vyžadoval poměrně pomalou chůzi – pak se začalo s posouzením v postoji. Každý jedinec byl individuálně posuzován minimálně deset minut;  striktní postoj bez hnutí sice vyžadován nebyl, ale velmi dobře vypadalo, když psi v klidu vydrželi. Během diktování posudku pan rozhodčí několikrát vstal a opakovaně přistupoval ke psu, každé partii byla věnována samostatná pozornost.

Některým psům se příliš nezamlouvalo měření (měřila se nejen výška v kohoutku, nýbrž i délka těla, zjišťovaly se všechny proporce podle standardu), pan rozhodčí se snažil v takovém případě se psem rozumně dohodnout, aby ho nějak „nerozhodil“. Pokud se měření hned napoprvé nepodařilo v klidu, prohodilo se pořadí, pes přišel na jiné myšlenky a při druhém pokusu se vždy všechno v klidu zvládlo.

Rozhodčí si zpravidla udělal úsudek o pořadí a známkách v rámci třídy hned při posouzení v postoji – další předvádění v pohybu se konalo jen na jeho pokyn, pokud se ještě přece jen rozhodoval mezi některými jedinci. Výsledek se každý dozvěděl nejprve na tabuli; při rozdávání písemných posudků (celostránkových, psaných rukou a i pro nás čitelných!) rozhodčí svůj verdikt ústně srozumitelně a dostatečně odůvodnil.

Překvapivé bylo, že tímto základním kolem vlastně posouzení končilo, neběhalo se o BOB atd.  Jedinou odpolední soutěží byly chovatelské skupiny.

Chovatelské skupiny

Tato soutěž byla pro nás velkým zážitkem. Bylo evidentní, že jí chovatelé přikládají dost velký význam. Přihlášeno bylo celkem 9 chovatelských skupin (4x honiči jurští, 3x luzernští, 1x bernští a 1x bernští nízkonozí). Posuzování se zúčastnili všichni rozhodčí výstavy, celkem jich bylo pět.

Každá chovatelská skupina prošla před skupinou rozhodčích celkem třikrát a celkem třikrát byla ohodnocena - každý rozhodčí vždy přidělil příslušnou známku (stupnice 1 až 5), vše v poměrně rychlém sledu. Rozhodčí rozhodli někdy stejně jako minule, někdy jinak, podle dojmu v tom kterém kole. Byl vyhlášen vítěz – chovatelská skupina luzernských honičů „vom Weisshorn“ a chovatel si odnesl hlavní cenu.

Celkový dojem

Náš dojem z klubové výstavy je veskrze pozitivní a máme radost z této zkušenosti. Překvapením pro nás bylo, jaký rozdíl je mezi touto výstavou a výstavami, které běžně navštěvujeme jak u nás, tak v zahraničí. Ve Švýcarsku totiž vůbec nešlo o žádnou SHOW, výstava měla spíše charakter pracovního setkání, které s ohledem na důkladné vypracování výstavních posudků poskytne klubu bezprostřední aktuální informace o úrovni chovu zejména v zemi původu, ale nejen tam, také psi zahraničních vystavovatelů mají moc pěkné výsledky.

Známkou velmi dobrá se vůbec nešetřilo a majitelé ji rozhodně nevnímají jako špatné ohodnocení, jsou s ní vesměs velice spokojeni. Nejlepší přehled máme přirozeně o honičích bernských; v jejich případě prioritou v zemi původu rozhodně není mohutnost, vítězí psi spíše lehčího typu a elegantního pohybu, kteří v sobě mají větší díl noblesy tohoto plemene. Vítána je kohoutková výška někde uprostřed rozpětí daného standardem, horní hranice není příliš vítána. Ostatně pan rozhodčí v našem kruhu to formuloval naprosto jasně: pro práci ve vysokohorském terénu, kam švýcarští honiči patří, se mohutní psi jaksi nehodí. 

Naše želízka v ohni si nevedla špatně, největším úspěchem je umístění roční fenky, jež se stala  juniorskou klubovou vítězkou, a velmi vítáme podrobné posudky našich odchovů, mezi bernskými honiči jich byla plná třetina, a zejména ze tří nejmladších štěňat máme velikou radost. 

V létě 2010 napsaly Radana Menšíková a Jaroslava Hůlková

Článek Švýcarští honiči ve Švýcarsku vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 8/2010 (str. 78).

All right reserved Copyright: JUDr. Radana Menšíková 2008 - 2017                                                                    JustLogin | Webové aplikace, design, hosting.