Maminka Bijou pilně zásobuje štěňátka mlíčkem a prckové se s chutí krmí ve dne v noci; dokáží se pěkně zlobit, když se jim maminka ztratí z dosahu. V rámci svých pokusů o posun, jenž se má časem změnit v chůzi, se někdy od svého zdroje vzdálí natolik, že pak nedokáží sami nabrat ten správný směr... S napětím očekáváme, kdy na nás vykoukne první očko, podle chovatelského diáře nyní začíná ten pravý čas! Včera proběhlo další focení a na stole už to opravdu nebylo možné; šlo doslova o život, pořád byli někde u hrany, kdo na to má mít nervy.

Štěňátkům se viditelně protahují bernské uši a ač i pro nás je to neuvěřitelné, prckové se pomalu začínají vzpírat na nožičkách; jejich pohyb se zdá být předzvěstí chůze. Čumáčky ztrácejí svou původní růžovou barvu a nosní houba začíná černat. Dnes  máme v plánu první stříhání nehtíků, aby pro maminku nebylo krmení smečky malých berňáků tak nepříjemné, drápky štěňat totiž už pěkně škrábou. Bijunka je sice velice obětavá, ale občas nenápadně před dětičkami ukrývá své mléčné hodpodářství, snad toho nechá, jakmile děti absolvují manikúru..

Štěňátka mají své první narozeniny - týdenní. Je jasné, že v několika málo  dnech se dostanou na dvojnásobek své  porodní váhy a ta nebyla zrovna malá, všechna štěňátka bez rozdílu měla kolem půl kilogramu. Při tomto fotografování už jsme měli co hlídat, než se člověk naděje, doveda je na druhém konci stolu. Na mamince Bijou je vidět, že se pomalu rozpomíná na svůj život před štěňátky, už má občas zájem také o dění mimo její současný střed vesmíru.

Dosud jsme každý náš vrh mohli vážit na kuchyňské váze 10 dní až dva týdny, pak bylo třeba změny. Těmhle prckům je pět dní a už při vážení tak cvičí, že čísla na displeji jen lítají, takže jde spíše o odhad a nikoli o zjištění přesné hmotnosti. Nedá se nic dělat, bez závěsné váhy pro rybáře už to nepůjde. Je ovšem otázkou, jak dlouho nám bude pomocnicí, protože váží jen do pěti kilogramů; dnes již mají všechna  štěňátka více než 600 g a tři pejsci už pokořili sedmistovku! Klukovi, který vede naši hitparádu vážení, říkáme pracovním názvem Bílá cesta... Když jsme po narození štěňat byli u pana doktora a jedno štěně po druhém jsme podávali k prohlídce, hledali jsme mezi prcky posledního chlapečka a můj muž poznamenal: "Ten má přece na zádech tu bílou cestu..." Samozřejmě, zůstalo mu to.

Maminka Bijou se zatím chodí venčit jen na zahradu a kdyby bylo po jejím, porodní bednu by snad neopustila vůbec. Je to vždycky převeliké  přemlouvání, neochotně odchází s hlavou otočenou dozadu za dětmi. I její pohyb po zahradě připomíná spíše kontrolu, zda někde nečíhá nějaké nebezpečí. Všechno prozkoumá, očenichá, každého vyplašeného ptáčka považuje za záškodníka, kterému jeho diverzní činnost překazila. Naše Bijou vždycky považovala jídlo za intimní záležitost, nikdo na ni nesmí zírat. Jakmile na to zapomenete, významnými pohledy vás beze slova vystrnadí. V prvních dnech po porodu jakoby se tohoto zvyku zbavila, do předložené misky hned ponořila hlavu a vykoukla, až když se dobrala dna. Dnes už tomu bylo jinak; chtěla jsem využít času jídla a zvážit si miminka, ale Bijou mne všeříkajícím pohledem vypoklonkovala z porodnice.