Naše chovatelské stanice

Portrét plemene I.

10.01.2017

Co to tedy je za plemeno?

Švýcarští honiči jsou lovečtí psi, FCI je řadí 6. skupiny (honiči a barváři); jednou z barevných variet švýcarských honičů jsou honiči bernští (dále sem řadíme honiče luzernské, jurské a švycké). 

Bernský honič je tříbarevný, žádány jsou černé plotny na bílém podkladě, krásně se vyjímá hnědé pálení nad očima a na lících. Jde o prastaré středně velké plemeno, skvěle přizpůsobené pro pohyb v náročném vysokohorském terénu.  Švýcarští lovci je používají již přes 900 let a považují je za výtečné pracovní plemeno. V dnešní době se tito psi v souladu se svými skvělými vlastnostmi čím dál častěji ujímají role rodinných psů.

Historické prameny

Starobylý původ honičů dokládají archeologické nálezy jak ve staroegyptských hrobkách, tak z doby starých Římanů. Honiče chovali Keltové, jakož i staří Germáni, kteří přišli na dnešní území Švýcarska a jižního Německa, zabývali se štvanicemi zvěře a přebírali právě psy Keltů. Z původních latinských názvů psů, o nichž jsou zmínky již ve starogermánských zákonech, pak vzešla různá dodnes používaná označení pro honiče (segugio, sabueso, braka). Ve středověku pak byli honiči oblíbeni zvláště v Itálii a ve Francii; používali se jak k lovu lišek a zajíců, tak vysoké; za výhodu se považovala jejich vytrvalá povaha a schopnost v horách pracovat samostatně. 17. a 18. století bylo obdobím parforsních lovů a to znamenalo rozkvět a další rozvoj plemen loveckých psů v celé Evropě. 

Ve Švýcarsku původně vzniklo pět na sobě nezávislých rázů honičů a tyto rázy byly  po dlouhou dobu chovány naprosto odděleně. Na výstavě v Aarburgu (r. 1882) se prezentovalo 5 základních typů (jednotlivé rázy se lišily barvou, velikostí a typem). Bernští honiči vděčí za své jméno Bernským Alpám (většina trikolorních psů na této výstavě pocházela právě odsud). 

Charakteristika

Nyní existují čtyři barevné variety švýcarských honičů; každá varieta se pak  vyskytuje s dvojí délkou končetin: nízkonozí  (v kohoutku cca 40 cm, v České republice se nevyskytují) a s končetinami normální výšky (v kohoutku 47 až 57 cm feny, 49 až 59 cm psi).

O zbarvení již byla řeč, jsou to jediní trikoloři mezi švýcarskými honiči. Srst má být krátká, hladká a hustá, na uších a hlavě vůbec velmi jemná (je nenáročná na péči, má samočistící schopnost). Tělesný rámec je téměř čtvercový, ušlechtilá hlava štíhlá, čenich protáhlý; velmi dlouhé uši nasazené pod linií očí při natažení vpřed musejí dosáhnout alespoň ke špičce nosu. Krk je dlouhý a svalnatý, hřbet pevný a rovný, záď delší, mírně klesající.  Hruď se cení hluboká a dobře klenutá, končetiny se vyznačují mohutným osvalením, avšak nepůsobí těžce. Středně dlouhý ocas je nasazený v prodloužení zádě. Pohyb má být harmonický a je pro něj charakteristická noblesa a elegance.

Bernští honiči jsou živí a vytrvalí lovci s výborným nosem a orientačním smyslem, jejichž původním posláním byla samostatná, dlouhotrvající práce v nedostupných skalnatých terénech. Lze je využívat nejen jako honiče, ale i jako barváře (jejich čichové možnosti jsou vyšší než u barvářů - ostatně podle historických pramenů byli použiti při vylehčení barváře bavorského); jejich specialitou je lov zajíce, mají ovšem dost ostrosti na lov zvěře černé či lišky, snadno zachytí stopu a hlasitě ji sledují.  Jsou poměrně dobře ovladatelní, díky vysoké inteligenci se rychle učí. Při výcviku je třeba především důslednosti a vlídného zacházení se zaměřením na přivolání.

Pokud se týká typické povahy plemene, jsou to psi nekonfliktní a přátelští. Bernští honiči nás bezmezně milují; jsou připraveni snášet jakékoli nepohodlí a chtějí se aktivně podílet na rodinném životě, nikoli čekat doma. Nemusí jít zrovna o práci v lese, dnes existuje tolik možností vyžití psů, že jim za práci na stopě můžeme nabídnout plnohodnotnou náhradu. V odborné literatuře u některých z loveckých plemen nacházíme údaj, že jde o psy vhodné do rodiny; bernští honiči mezi tyto psy právem patří, nacházejí  stále více uplatnění jako rodinní psi a je pravdou, že dětem jsou opravdu milými společníky. 

Chov

Hans Räber v knize Encyklopedie-plemena psů doslova říká: „Švýcarští honiči se počítají mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá.“

Na přelomu 19. a 20. století měli tito psi namále; v roce 1903 však byl ve Švýcarsku ustaven speciální klub pro honiče a zásluhou zodpovědného přístupu funkcionářů klubu a švýcarských chovatelů nedošlo k nejhoršímu. Od roku 1931 se hovoří o nové výstavbě chovu; v roce 1933 byl vydán  první jednotný standard (jednotlivé rázy již byly rozlišovány jen podle barev).

Do České republiky bernské honiče importoval pan Ing. Miloslav Holub; první vrh byl zapsán v roce 1993. Chovatelských stanic, které aktivně plemeno chovají, není mnoho (pro srovnání: za 15 let se narodilo jen 480 štěňat!), jde tedy o plemeno málopočetné. 

Vyhlídky

Škodou nedozírného rozsahu by bylo, kdyby se nepodařilo zabránit úbytku loveckých plemen psů, či jej alespoň zpomalit. Rozmanitost v psí říši je třeba zachovat v co možná největší míře. Osobně zastávám názor, že možnosti původního uplatnění loveckých psů jsou dávno za zenitem a přibývat jich nebude; proto u loveckých plemen do budoucna záleží hlavně na tom, jak je jejich povaha slučitelná se způsobem života lidí v třetím tisíciletí. Je dobře, že bernští honiči jsou pro své skvělé vlastnosti stále častěji chováni jako příjemní a veselí společníci; jejich dobrosrdečná, klidná a jemná povaha je k tomu předurčuje, neznají totiž agresivitu.

 

v listopadu 2008 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek "Švýcarský honič - bernský honič" vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 1/2009 na straně 58.

 

Zde najdete  P L E M E N N Ý   S T A N D A R D !!!