Náš chov

Pár slov o našich zkušenostech

27.01.2017

Avšak produkce štěňat nikdy nebyla naší  prioritou; těch vrhů za námi mohlo být dvakrát tolik, ale pro tohle psy nechováme – naše holky vedou normální psí život, nejsou to rozmnožovací stroje. Máme svou smečku především jako srdeční záležitost. Kvůli psům jsme před lety dokonce opustili prestižní zaměstnání v Praze a přesedlali jsme na svobodná povolání - své psy si chceme totiž  jaksepatří užít.

Mou praktickou zkušenost doplňuje jak literatura (zaměřuji se na chov v málopočetných populacích), tak osobní kontakt s odborníky z teorie i z praxe. V neposlední řadě mi pomáhá spolupráce s dlouholetou chovatelkou Jarkou Hůlkovou, která má v tomto směru  vysokoškolské vzdělání.

Nechci nikomu nic radit, ale spolupracovat v chovu se vyplatí, vaše možnosti se významně rozšiřují. U nás k tomu došlo tak, že Jaruška měla krásného a perspektivního chovného psa, kterého prakticky nikdo neznal: neměla webové stránky a právě založila rodinu, tak jaképak výstavy; tehdy mi nabídla spoluvlastnictví Bandiéra Syrinx Bohemia - věděla, že pro mne není žádný problém vzít do výstavního kruhu dalšího psa.

Dnes máme ve spoluvlastnictví čtyři psy (přesněji řečeno psa a tři feny) a máme další společné plány, chovatelské i šlechtitelské. Spolupracujeme pěknou řádku let a dosud jsme nenarazily na problém - je to věc důvěry a správného nastavení pravidel, nám nechybí jedno ani druhé (a to říkám s plným vědomím toho, že jsou oblasti, kde se diametrálně rozcházíme v názoru - kupř. na potřebnost povinných loveckých zkoušek).

Ze svých teoretických i praktických poznatků pro sebe vyvozujeme průběžně závěry. Praxe nás utvrdila v tom, že vůbec nejde o počet titulů, tedy, nic proti nim, pokud stejně jako my rádi jezdíte po světě  (čemu se divit – patřím mezi ty, kdo se do roku 1989 dostali sotva do Jugoslávie) a při té příležitosti se zároveň stavíte na výstavě –  tituly nasbíráte, ač to není žádný váš první plán. My jsme zatím navštívili Německo, Belgii, Polsko, Slovensko, Rakousko, Slovinsko, Švýcarsko a Lucembursko.

Naší velikou radostí jsou „expedice“ na některou z výstav obytným autem, zatím jsme jich absolvovali pět a plánujeme další, čím dál delší s programem pestřejším. Je to záležitost hlavně pracovní, ale bezprostředně po výstavě se odměníme dovolenou. Doporučujeme!

Kromě cestování nás zahraniční výstavy ale obohacují i jinak, poznáváme se s chovateli odjinud, mluvíme o problémech, zvyklostech, o loveckém využití, co na tom, že se každý věnujeme jinému plemeni. Ostatně: kolik plemen loveckých psů na českých výstavách nikdy nepotkáte a jinde vedle sebe čekáte na prezentaci v „Ehrenringu“, to pak proberete všechno možné a docela si rozšíříte obzor!

Naše zkušenost je taková, že ani exteriér rodičů netřeba přeceňovat, genetika je vskutku mocná čarodějka, nikdy nevíte, čeho se nadějete (ostatně, když pro našeho milého MVDr. Beránka mívám otázky z genetického batůžku - hádejte, co je jeho dost častá odpověď: …to nikdo neví…osobně tomu věřím víc, než „zaručeným pravdám“ chovatelů, kterým je všechno jasné), totéž, jak jsem zjistila,  platí o povaze a loveckých schopnostech...

Co je ale vhodné ve svém chovatelském plánu upřednostnit (a o to se my snažíme především), je rodokmenová hodnota plánovaného spojení a zdraví rodičů. Ohledně zdraví sice platí do určité míry totéž, co o exteriéru, nikdy nevíte, čeho se nadějete, ale dva zdraví jedinci mají vždy lepší předpoklady dát zdravé potomstvo – nebudu přece krýt psem, který má špatný nález na kyčlích, epilepsii či jinou dědičnou chorobu, přestože to na něm není vidět.

Hodnotu rodokmenu bereme v úvahu už ve chvíli, kdy si pořizujeme štěně,  už tehdy uvažujeme o možnostech krytí – a v této věci máme laťku nasazenu poměrně vysoko.  Vybíráme spojení nejen podle vhodnosti samotného rodičovského páru, ale i tak, aby štěňata z tohoto spojení neměla jednou problémy se zařadit do reprodukčního procesu: jinými slovy - naše štěňata najdou vždy vhodného partnera, což v málopočetné populaci není samozřejmé.

Zarazilo mne, kolikrát se v českém chovu vyskytl vrh, v němž byli nestandardní hnědí jedinci. Toho jsem se chtěla vyvarovat, proto jsem svým posům nechala udělat genetické testy. Ukázalo se, že ICH Golda Meir a ICH Gentleman Finch nenesou vlohu pro toto nežádoucí hnědé zbarvení. Pro štěňátka Meiry jsem tedy nemusela hledat tatínka, který má stejný výsledek testu, přesto jsem to udělala. Ani ICH Archibald Moravian Pride tuto vlohu nenese.

V otázce málopočetné populace to, jak známo, hraje zvlášť důležitou roli a je třeba nejen dbát, abychom netvořili příliš příbuzné páry, ale zároveň sledovat zájem jak celé populace, tak  oprávněné zájmy ostatních chovatelů, budoucnost plemene máme v rukou my, chovatelé dnešní! Není dobré v chovu příliš užívat určitých, byť kvalitních či osvědčených, krycích psů a není dobré produkovat štěňata jako na běžícím pásu, obojí se našim pokračovatelům vymstí. S uvážlivostí je třeba postupovat i v otázce zahraničního krytí a importů, neplatí rovnice každý import=správná věc pro chov plemene.

Přeji všem majitelům a příznivcům švýcarských honičů pevné zdraví,  mnoho úspěchů, jakož i  radosti s našimi přáteli ze zvířecí říše a snažme se společně a ze všech sil, aby za námi byly vidět slušné chovatelské výsledky a příští generace chovatelů nám mohla vystavit slušné vysvědčení.

Radana Menšíková