Mám se moc dobře. Rodina je skoro pořád doma - co se objevila ta nová nemoc, tak mají homeoffice nebo chodí do práce jen občas, děti byly skoro celý minulý rok doma nebo chodily do školy jen na chvíli (paní je z toho trochu na prášky, ale to není náš problém). To nám to s Gretkou vyhovovalo, protože jsme si je dost užívaly. Na výlety moc nejsme, on to pán domu nějak špatně snáší, říká, že je s námi potíž a tak. Tomu moc nerozumím. Tak raději s paní chodíme do lesa. Občas jde pěšky, to s námi jde obvykle nějaká kočka - teď máme tři bílé kámoše - paní je ujetá na bílé kočky, tak co s tím naděláme. A tyhle kočky chodí na procházky jak pejskové. Co byste tomu řekli? Posílám fotku s nejnovějším přírůstkem - kocourek Charlie - je fakt milej a já si s ním hraju strašně ráda a on se mnou taky. Greta dělá, že je už dospělá a vážná, Max už je dědeček, tak to zbývá na mě. A já si to užívám.

Hodně často ale paní osedlá koně a vyrážíme do lesa. To se pak proběhneme. Samozřejmě bez kočky, ta by to nedala. Paní nám úplně nevěří, tak dostáváme elektrické obojky. Ani se jí nedivím, tady je prostě strašně zvěře a my jsme honičky, tak bychom honily a honily. A když se do toho dáme, tak pak zapomeneme úplně na všechno. Hold to máme v sobě. Jednou, to jsme šly pěšky, jsem objevila malého divokého králíčka. Začala jsem si s ním hrát, on nevím proč hrozně pištěl, paní to uslyšela a měli jsme po hraní. Odvolala mě, králíčkovi říkala, ať kouká mazat za oplocenku a mě držela zkrátka. Vůbec nevím, jak se k tomu mám jako honička postavit, ale protože jsem poslušná, tak poslouchám. 

To s tou poslušností nepřeháním, paní mě chválí kudy chodí. Greta je na tom hůř, má totiž svojí palici. Když nás paní zavolá, já běžím co mi nohy stačí, Greta se někdy ani neotočí, jen stojí a čeká, jestli to paní myslí vážně. A ta vážně trvá na tom, aby přišla až k ní, tak tedy jde, ale nadšená není, říká: vždyť mě vidíš, ne? Tak jako co? Ale když k ní tedy dojde, tak taky dostane pochvalu. A když jdeme s koněm, to taky Greta dělá trochu problémy, ráda totiž chodí před koněm, akorát ve vzdálenosti, kdy ji paní nevidí přes hlavu koně. To já jdu chytře za koněm, tam mě totiž kůň nikdy nešlápne, on je totiž dost velký. Paní si opatřila nového kamaráda, starokladrubského bělouše Elího, to je vážně prima kliďas kůň, s ním chodíme do lesa moc rády. 

Paní má trochu výčitky, že jsem ještě nebyla na výstavě. Říkala, že takhle už to dál nejde a pustíme se do toho, že už mám svůj věk a nejvyšší čas a že by bylo škoda, aby se o mně nevědělo, že jsem tak krásná. Nevím, co si o tom mám myslet, tak to zatím neřeším, ale dám určitě vědět, když se rozhoupeme. 

Moje milá maminko, chtěla bych tě ubezpečit, že se mám moc dobře, moje rodina mě má ráda a moji čtyřnozí kamarádi taky. A já mám ráda je. Jsem zdravá jako řípa, veselá a spokojená. Občas zahřívám paní postel a když má náladu, můžu k ní do postele. Dnes, když  mám ty narozeniny, tak jsem jí šla postel zahřát jako překvapení, no jsem prostě šikovná a nemůžou se na mě zlobit. :-)

Milá Radko a Mirku, doufám, že se máte v pohodě, jste zdraví a Vaši čtyřnozí s Vámi užívají krásné dny plné pohody. 

Mějte se všichni moc krásně, posíláme moc a moc pozdravů

Habone 

a její rodina"