Bernese story

Kárné řízení

25.05.2010

Před závorkou

V oblasti kárného řízení bychom měli postupovat s obrovskou rozvahou vzhledem k institutu soudní ochrany člena klubu (zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, § 15), který členu klubu umožňuje se obrátit na soud, považuje-li rozhodnutí orgánu klubu, proti němuž již nelze podat opravný prostředek, za nezákonné, popř. stanovám odporující.

Lhůta pro podání soudu je 30 dnů ode dne, kdy se člen klubu o rozhodnutí dozvěděl (tzv. lhůta subjektivní), učinit tak ovšem lze nejdéle do 6 měsíců ode dne, kdy bylo rozhodnuto (lhůta objektivní). Soud pak určí, zda napadené rozhodnutí se zákonem nebo stanovami klubu v souladu je anebo není.

Řekněme si na rovinu, že zvládnout kárné řízení po stránce věcné i formální tak, aby v případném soudním sporu se ctí obstálo, není vůbec jednoduché a je otázkou, zdali se obejdeme bez pomoci právníka (ve hře je i případná úhrada nákladů soudního řízení…).

Kárné provinění

Kárné řízení je důsledkem kárného provinění; v čem může kárné provinění člena klubu spočívat? Jistě nepřekvapí, že se kárně „stíhaný“ člen klubu musí provinit proti pravidlům, ale nutno dodat, že zdaleka ne každé porušení pravidel může klub o své vůli trestat. Začněme tím, co klubu rozhodně   n e p ř í s l u š í .

Klub totiž nemůže suplovat jiné orgány, tedy soud, veterinární správu, orgány obce apod. Kárné orgány klubu proto nemohou kárně trestat své členy, kteří podle názoru klubu poškozují dobré jméno funkcionářů nebo ostatních členů klubu. Tady velký pozor: ne vždy, když se některý z členů klubu vyjadřuje k fungování klubu, k práci funkcionářů a činnosti ostatních členů klubu, půjde o poškozování dobrého jména! Člen klubu má přece právo se ptát (vždyť je jedním z těch, kdo činnost klubu financují), případně i kritizovat, ač se nám vždy nemusí zamlouvat způsob, jakým to činí.

Případy vyslovení vlastního názoru na činnost klubu tedy pro tuto chvíli zcela pomineme a zabýváme se situací, kdy se člen klubu opravdu dopustil jednání, které lze považovat za zásah do osobnostních práv; právní ochranou osobnosti se zabývá občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) v § 11 a tím, kdo je povolán rozhodovat, je soud.

Klub nemůže kárně trestat ani porušení povinností chovatele uložené veterinárním zákonem (zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů); to přísluší výhradně orgánům veterinární správy a dochází k tomu ve správním řízení. Obdobně je tomu v případě týrání zvířat: o porušení zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje obec v řízení přestupkovém.

Kárný orgán

Kárný orgán klubu (zpravidla kárná komise) musí být prokazatelně regulérně ustanoven, ať již na určité období, či ad hoc (od případu k případu). Členové kárné komise by neměli být v konfliktu zájmů ani podjatí, aby byl naplněn požadavek jejich nestranného a objektivního postoje jak k členovi, který se měl dopustit kárného provinění, tak k projednávané věci; to je splněno v případě, že nemůže vzniknout pochybnost - není tedy třeba dokazovat, že rozhodování člena komise nestranné a objektivní není či nebylo.

Kárný řád

Kárný orgán v řízení postupuje podle kárného řádu, který by měl mít každý klub, jehož základní dokumenty počítají s kárným trestáním svých členů. Při přípravě, projednávání a schvalování kárného řádu se pokusme držet fantazii na uzdě, někdy v nich nacházíme ustanovení, jejichž podstatu by tvůrci patrně stěží vysvětlovali (inspirace v trestním zákoně je více než zřejmá, když např. „za kárné provinění se pokládá i pokus, pomoc či jiná forma součinnosti takového provinění“). Vyvarujme se raději odborných termínů jako např. skutková podstata, míra zavinění, promlčecí doba (á propos, kdo umí vysvětlit rozdíl mezi dobou promlčecí a prekluzivní?).

Kárný řád by měl být stručný a jasný a měl by se vyvarovat ustanovení, která sice vypadají učeně, avšak v této souvislosti postrádají smyslu (např. „Vykonavatelnost kárného rozhodnutí“); zkrátka, měl by se řídit zdravým rozumem a poskytovat kárně „stíhanému“ členovi klubu dostatek prostoru k vysvětlení svého jednání a ke své obhajobě.

Pokud náš kárný řád obsahuje text evidentně neplatný anebo o jehož platnosti lze s úspěchem pochybovat (např. „kárného provinění se dopouští ten, kdo úmyslně nebo z nedbalosti porušuje platné právní předpisy na ochranu zvířat proti týrání…“), co nejdříve jej podrobíme revizi a tyto a podobné  „perly“ odstraníme, občanské sdružení vskutku nemůže „lézt do zelí“ orgánům státu.

Kárné řízení

Ovšem i v případě, že kárný řád je naprosto v pořádku a postupovat podle něj lze, je třeba nemalé obezřetnosti; eventualitu, že se svým rozhodnutím budeme stát před soudem, berme opravdu vážně.

 Ten, kdo se měl kárného provinění dopustit, musí mít prokazatelnou možnost své jednání vysvětlit a uvést na svou obhajobu vše, co uzná za vhodné. Při rozhodování se striktně držme staré zásady římského práva In dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), v tomto ohledu dosud nikdo nic lepšího nevymyslel.

Sankce

Pokud jsme dospěli až do bodu, kdy uvažujeme o sankci, kterou členu klubu uložíme, podívejme se, jaké možnosti výběru nám klubové předpisy dovolují (jiná sankce totiž nepřichází v úvahu). I kdyby tyto předpisy počítaly s uložením pokuty, rozhodně to nemohu doporučit - pokud by člen nezaplatil dobrovolně, u soudu s tím pochodíme sotva.

Stejně tak nedoporučuji používat poměrně oblíbenou sankci vyloučení z klubu; je to velký zásah do práv člena – osobně mne ani nenapadá „zločin“, za který by se mělo z klubu vylučovat (jak je uvedeno výše, závažné věci jsou postihovány mimo kárné řízení). Stále mějme na paměti, že jsme ve sféře občanského sdružení, kdy jsou si řadoví členové a funkcionáři rovni, není to tak, že by vedení klubu mělo nějaké mocenské postavení. (výkon funkce by měl být chápán spíše jako služba).

Pokud jsem měla možnost se seznámit s dokumenty klubů, sankce, které se v nich pravidelně vyskytují, jsou důtka, veřejná důtka a vyloučení z klubu. Jak již uvedeno, můžeme se setkat také se snahou vybírat pokuty, což osobně považuji za naprostý lapsus. Tedy z uvedených možností bych se zřejmě nepouštěla do ničeho jiného, než písemné výtky (rozhodně bych se vyhnula jejímu zveřejnění; nemajíc jistotu, že pravdu mám já, bych e obávala člena poškodit).

Kárné rozhodnutí

Základními náležitostmi každého rozhodnutí jsou výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Výrok je základem rozhodnutí a musí v něm být přesně popsáno jednání, kterého se člen klubu dopustil a uvedeno konkrétní ustanovení předpisu, které tím bylo porušeno (nestačí tedy např. uvést, že člen svým jednáním porušil stanovy klubu).

I pokud je v kárném řádu klubu stanoveno, že rozhodnutí kárné komise je konečné, tzn. rozhoduje se v první instanci bez možnosti opravného prostředku (o čemž lze přirozeně polemizovat a osobně bych to tak neřešila), je vhodné připustit žádost člena, kterému bylo uloženo kárné opatření, o přezkoumání rozhodnutí kontrolním orgánem klubu, zde totiž rozhodně platí víc hlav víc ví.

„Zpětvzetí“ člena do klubu

V případě, kdy podle stanov klubu vzniká členství tak, že zájemce o členství podá přihlášku a uhradí členský příspěvek, není co řešit – členství bývalého člena vzniká úplně stejně, jako členství toho, kdo dříve vyloučen z klubu nebyl.

Věc ale může být ve stanovách řešena tak, že vznik členství je podmíněn souhlasem klubu a je třeba říci, že v této otázce asi nepanuje ani mezi právníky jednota; nekomplikujme záležitost tím, že v některých případech je vyloučení člena z klubu nazýváno vyloučením trvalým (co s tím, když se v klubu později dostane do funkcí nové vedení a to bude chtít spolupracovat právě s konkrétním – ovšem trvale vyloučeným členem, může mu to někdo předem zakázat?).

Jelikož za dnešní situace je vyloučeno chovat čistokrevné psy bez spolupráce s klubem (na tom nic nemění ani existence tzv. nečlenů, chovajících na základě smlouvy s příslušným klubem pro plemeno), osobně mám za to, že klub vyloučeného člena (stejně jako každého jiného zájemce o členství) do svých řad vzít musí. Všichni víme, že postavení člena klubu a tzv. nečlena není stejné (např. otázka odvodů do klubové kasičky a to je jen jedna stránka věci). Podle zákona (zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů) nikomu nesmí být na újmu, že členem sdružení je anebo stojí mimo ně (§ 3 odst. 2); je to tedy klub, kdo má právo rozhodovat, jaký status (člen, nečlen) ten který chovatel (i na to být chovatelem je právní nárok, souhlasu klubu přirozeně netřeba) bude mít? Podle mého právního názoru by o svém členství měl rozhodovat každý sám.

Závěrem

Moudré vedení klubu si nehraje na soud a do dobrodružství kárného trestání se nepouští; ono totiž  málokteré rozhodnutí klubu se dotkne člena tak, jako uložení kárného opatření; v tom případě je nutné počítat s tím, že kárně „odsouzený“člen se rozhodne bránit cestou soudního řízení. Ne všechna kárná rozhodnutí jsou po právu (stačí i nedostatek v „zúřadování“, který se nám vůbec nejeví jako důležitý); ne všichni členové klubů nad tím mávnou rukou.