Bernese story

Směrnice ČMKU

25.12.2012

Vytknuto před závorku

Pokud jde o zmiňovanou směrnici, dotazy týkající se jejího obsahu chodí průběžně od samého počátku publikace tohoto předpisu a tazatelé si stěžují, že se v něm nevyznají. Vzhledem ke svému nevelkému rozsahu (necelé dvě strany textu, sic!) generuje uvedená směrnice otázek opravdu dost.

Název

Co nám k názvu předpisu říká teorie? Nadpis má stručně a výstižně vyjádřit hlavní obsah normy. Vycházíme-li z názvu uvedené směrnice, budeme v textu hledat pravidla pro uznání chovatelských klubů a výcvikových organizací a pravidla pro navázání spolupráce s nimi. Najdeme je? No, zkusme to!

Úvodní  ustanovení

Úvod směrnice nám navíc slibuje úpravu postupu při navázání spolupráce ČMKU s nově vzniklými chovatelskými kluby a s nově vzniklými výcvikovými organizacemi psů, které chtějí svou činnost vykonávat v rámci ČMKU. Z úvodních ustanovení se také dozvídáme účel vydání předmětné směrnice: ta má „zajistit řádné plnění povinností ČMKU uvedených ve stanovách ČMKU“, zejména (i) garantování pravosti průkazu původu psů a  (ii) zabezpečení chovu psů jednotlivých plemen v souladu s předpisy FCI a zákony České republiky.

Pravidla

Co je to pravidlo neboli regule? Pravidlo znamená normu, bez regulačních a normativních mechanismů nemůže existovat žádný systém, účelem regulace je zajistit jeho zachování a rovnováhu. A jak jsou stanoveny tyto normy? Mají nám říci, co je dovoleno, co je zakázáno a jaké jsou důsledky porušení zákazu. To vše stanoví právo; jeho úkolem je uspořádat společenské vztahy tak, aby byly v souladu s konkrétním záměrem, cílem a účelem. Právo zavazuje úplně stejně každého, kdo se ocitne v situaci normou předpokládané. To přirozeně platí pro každý systém, kynologii nevyjímaje.

Co ve směrnici hledáme

Základní otázky, na něž budeme v předpisu o pravidlech uznání subjektu a o pravidlech pro navázání spolupráce s ním hledat jednoznačnou odpověď, jsou:

1.       Platí, že každé plemeno může mít pouze jeden klub, který bude svou činnost vykonávat pod křídly ČMKU, anebo neplatí?

2.       Jestliže platí, jakým způsobem ČMKU vyřeší stav, kdy pro určité plemeno již existují jí oficiálně uznané dva i více klubů?

3.       Pokud tato premisa neplatí, za jakých konkrétních a zároveň všeobecně platných podmínek bude další klub pro totéž plemeno uznán?

4.       Kdo a kdy provede audit současného stavu, včetně stanovení časového horizontu, do kdy se skutečnost dostane do souladu s předpisem?

Teprve když máme ve věci jasno, začneme se zajímat o to, jak má vypadat žádost a o všechno další, nejprve přece musíme ta pravidla znát!

Poradna ČMKU

Právě první ze shora formulovaných otázek kynologům dělá největší starosti, všichni přece znají realitu, v nejednom případě existují v rámci ČMKU ne dva, ale i více klubů pro určité plemeno. Nyní si přečtou směrnici a ptají se.  Ptají se také samotné ČMKU, která má za tím účelem zřízenu na svých webových stránkách kynologickou poradnu, ale odpovědi, které se v ní nacházejí,  vůbec nejsou jednoznačné, při jejich čtení těžko nevzpomenout na pohádku o chytré horákyni. Z řady vysvětlujících odpovědí cituji jednu obzvlášť zajímavou: „Není tedy možné tvrdit, že nový chovatelský klub ČMKU v žádném případě neuzná a nenaváže s ním spolupráci, není ale také možné tvrdit, že automaticky bude zastřešen každý klub.“ Tu máš, čerte, kropáč!

Mám za to, že nikdo si nepředstavuje nějaké automatické zatřešení každého nového klubu. Kynologové ale chtějí předem vědět (a mají na to právo), jaké podmínky je zapotřebí splnit, aby určitý nově vzniklý klub zastřešen byl. S každým žadatelem musí být naloženo stejně, padni komu padni. Podmínky spolupráce musejí být pro všechny totožné, diskriminace obecně je v České republice zakázána, kromě toho ji výslovně zapovídá také FCI.

Opravdu chci věřit, že jde pouze o neobratnost při formulaci (internetová poradna není žádný právní předpis, to samozřejmě všichni chápeme) a že ve skutečnosti to nefunguje tak, jak se v poradně ČMKU píše, tedy podle zásady „děláme si, co chceme“.

Co ve směrnici je

Vynechme věci zbytečné a ty, které nám zpracovatel ani vnitřním předpisem vůbec sdělovat nemusí (zájmová sdružení vznikají podle příslušného zákona ze svobodné vůle zájemců o spolčování, předsednictvo ČMKU rozhoduje podle stanov této organizace, apod.). Jaké žádosti je tedy podle své směrnice předsednictvo ČMKU povinno projednat?

Musí jít o žádosti písemné, které žádají o uznání příslušného subjektu a navázání spolupráce s ním, a tyto žádosti musejí být řádně doručeny. Za řádně doručenou směrnice považuje žádost  doručenou osobně, kurýrem anebo prostřednictvím pošty – v takovém případě ovšem musí jít o zásilku ne běžnou, nýbrž doporučenou. Nevíme, zdali zásilkami sice řádně doručenými, avšak nikoli doporučeně zaslanými, se ČMKU zabývá anebo nezabývá. Snad bez ohledu na znění směrnice žádosti zaslané jako běžná zásilka v koši nekončí!

Jelikož někdy méně je více, zde by zpracovatel normy udělal mnohem lépe, pokud by ponechal na uvážení odesilatele, zdali si připlatí za doporučené doručení zásilky, aby v případě potřeby mohl doložit, že ji skutečně na adresu ČMKU odeslal.

A konečně žádost také musí obsahovat „dále uvedené náležitosti a přílohy“.

Chovatelské kluby

Pokud jde o chovatelské kluby, podle uvedené směrnice se postupuje pouze v případě, že „dané plemeno nemá svůj specializovaný klub“ a zároveň jestliže „bude dodržen bod II/k schválený V. valnou hromadou ČMKU dne 20. února 1999“. O čempak tento tajemný bod II/k asi pojednává? Tady zpracovatel normy věří v naše detektivní schopnosti, tak pojďme na to.

Nalistujeme si webové stránky www.cmku.cz, kde v rubrice „Dokumenty“ nalezneme příslušné usnesení. Jeho článek II písm. k) nám sděluje, že V. valná hromada ČMKU se usnesla, „že ČMKU nebude rozšiřovat své řady o právnické osoby, jejichž činnost je shodná s činností jiného členského subjektu“. Všimněme si, že toto pravidlo bylo schváleno před dlouhými třinácti lety, tou dobou ČMKU existovala sotva pár let; kolikpak asi měla členů z řad chovatelských klubů tehdy a kolik jich má dnes… Jsou skutečně všechny kluby pro plemena zastřešené po roce 1999 právnickými osobami, jejichž činnost není shodná s činností jiného členského subjektu ČMKU? A jak je to s tzv. zastřešením klubů, ke kterému nedošlo z vůle nejvyššího orgánu ČMKU, tedy její valné hromady, jsou tyto kluby skutečně pod křídly ČMKU a vykonávají svou činnost po právu?

Další požadavky …

Pokud naše žádost splňuje obě shora uvedené podmínky, tedy je písemná a doporučeně zaslaná, popř. osobně či poslem doručená, musíme ještě doložit:

Stanovy klubu schválené ministerstvem vnitra, jednací číslo, pod kterým ministerstvo naše stanovy zaregistrovalo a přidělené IČO. To je požadavek oprávněný a logický; z platných stanov klubu ČMKU jednak zjistí, zdali spolek existuje podle zákona a jaký je jeho předmět činnosti, a jednak bude postupovat podle svých stanov, které jí dávají kompetenci ověřovat soulad předpisů svých členů s předpisy FCI a ČMKU.

Normativy klubu, které musejí být v souladu se zákonem na ochranu zvířat proti týrání (zákon č. 246/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a s řády ČMKU.

Jmenný seznam členů klubu s ohledem na dodržení zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních úajů a o změně některých zákonů. Tento požadavek vzbuzuje oprávněné rozpaky. K čemu ČMKU potřebuje znát identitu všech členů spolku vzniklého a orgánem státu registrovaného podle zákona? Položil si zpracovatel předpisu otázku, zda vůbec je v možnostech vedení spolku tento požadavek beze zbytku splnit, právě s ohledem na ustanovení zákona o ochraně osobních údajů? Jestliže si na ni odpověděl kladně, proč žadatelům ve své směrnici také neporadí, jak nejlépe požadavkům uvedeného zákona dostát?

A ještě něco: opravdu ČMKU disponuje jmennými seznamy členů (tedy fyzických osob) všech jejích členů? Pokud ano, jak to sama má se zákonem o ochraně osobních údajů? A jestliže ČMKU tyto seznamy nemá k dispozici v ostatních případech, jak kynologům sdruženým v nových klubech svůj požadavek uvedený v příslušné směrnici odůvodní?

Minimální počet členů klubu, který musí být stejný anebo větší než polovina posledního klíče pro určení počtu delegátů, který stanovila valná hromada ČMKU. Tady se domnívám, že důvěra zpracovatele předpisu v naše pátrací schopnosti je neopodstatněně vysoká. Jestliže některý z klubů, které budou svou žádost podávat, se dopídí příslušného ukazatele a potřebný počet svých členů do vzorce dosadí, co dál, co když se potřebného počtu členů nedosáhne? Přece může jít o plemeno, které tu má pár lidí, a nepodaří se jim se do nějakého již existujícího klubu smysluplně začlenit, to mají rezignovat na chov? Anebo dostanou výjimku? A proč? Každá výjimka je branou do pekel, to je stará a známá věc.

A zase: mají opravdu všechny již v minulosti zastřešené kluby tento požadovaný minimální počet členů? Pokud jej náhodou nemají a funguje to i bez tohoto požadavku, jde o požadavek opodstatněný a jak je dodržen zákaz diskriminace? Nejde v tomto případě o zcela zbytečnou komplikaci?

„Počet chovných jedinců plemene v majetku členů nově vzniklého chovatelského klubu musí být minimálně 51% jedinců mladších osmi let přeregistrovaných plemennou knihou jako chovní, nejméně však 50 jedinců“. Zásadní připomínka uvedená v předchozím bodě platí v plném rozsahu i zde.  Navíc, pokud je mi známo, vlastnictví psa (jakéhokoli) není podmínkou vstupu  do klubu pro určité plemeno a zdaleka ne všechny kluby se o tuto záležitost vůbec zajímají (a to ani není řeč o jedincích chovných), proč tedy najednou tak sofistikovaně u klubu nového?

Jinak je tento požadavek pro mne formulován příliš komplikovaně a tápu. Jde o to, že členové nově vzniklého klubu musí ve svém vlastnictví mít nejméně padesát  chovných psů a fen a těchto padesát  chovných jedinců musí tvořit alespoň 51% všech chovných jedinců registrovaných v plemenné knize jako chovní a zároveň musejí být mladší osmi let? Anebo z počtu chovných psů a fen, kteří v majetku členů klubu jsou, jich nejméně 51%  (což dá dohromady alespoň padesát chovných jedinců) musí být mladších osmi let? Anebo snad chtěl zpracovatel normy, abychom doložili něco úplně jiného?

A proč musí být mladší osmi let i psi, jejichž chovnost přece není na horní věkové hranici nijak omezena? A co se bude dít, až tato „mladá“ populace zestárne anebo jestliže celkový inkriminovaný počet chovných jedinců poklesne? Existují přece psi chovní pouze na určitý počet krytí, ti se po splnění své historické úlohy odečítají ze stavu? A tyto případné změny se ČMKU povinně hlásí? Tomu by rozhodně slušelo vysvětlení!

Resumé

Dozvěděli jsme se, co jsme hledali, tedy pravidla pro uznání chovatelských klubů a výcvikových organizací a pravidla pro navázání spolupráce s nimi včetně postupu při navázání této spolupráce? Je tato směrnice způsobilá garantovat pravost průkazu původu psů a zabezpečit chov psů jednotlivých plemen, jak si to dala do vínku?

Osobně nemyslím, že text směrnice slouží účelu, který byl jejím vydáním sledován, resp. který je v jejím úvodu deklarován. Stejně jako pro jiné kynology i pro mne zůstává  záhadou, proč k tomu, aby zajistila „řádné plnění základních povinností ze strany ČMKU“ musí naše národní kynologická organizace vydávat směrnici, snad by stanovení konkrétních povinností ve stanovách mohlo stačit, stejně jako v ostatních případech ve stanovách ČMKU formulovaných povinností.

V případě pravidel pro uznání a navázání spolupráce pořád chybí to základní: jednoznačná deklarace, jak to tedy je. Nikoli, jak musí vypadat žádost a co se spolu s ní dokládá, ale zda nadále a pro všechny případy platí, že se v ČMKU smí sdružovat vždy jen jedna právnícká osoba s určitým předmětem činnosti, anebo to neplatí. A navázání spolupráce? Každý si na první pohled všimne, že navázáním spolupráce se směrnice vůbec nezabývá, jen jejím ukončením.

Pokud jde o garantování pravosti průkazů původu, není o této záležitosti v celé směrnici jediná zmínka (nepočítáme-li snahu o vyjádření účelu jejího vydání). Pokud jde o zabezpečení chovu psů, obsah směrnice se jej sice okrajově jistým způsobem dotýká, avšak ku prospěchu chovu psů směrnice poslouží sotva.

Měl-li by název směrnice odrážet její obsah, mohl by znít např. takto: „Směrnice o náležitostech žádosti o uznání chovatelského klubu a výcvikové organizace ze strany ČMKU“, prakticky nic dalšího nám totiž uvedená směrnice neosvětluje; jejím zásadním sdělením je, jakou žádostí se předsednictvo ČMKU bude zabývat.

Závěrem…

Vezmeme-li v úvahu souvislosti, směrnice očekávání kynologické veřejnosti rozhodně nesplnila. Zůstala jí dlužna především základní vizi národní kynologické organizace, kolik tedy napříště bude smět fungovat klubů pro totéž plemeno. Všichni pamatujeme, jak dlouho se na předpis komplexně upravující problematiku přijímání nových členů do rodiny ČMKU čekalo (zejména pak na nastolení smysluplných kriterií pro uznávání klubů pro plemena, tato kriteria se v minulosti několikrát měnila a situace nebyla přehledná). Během tohoto vakua byly nově ustavené kluby zcela mimo hru a v nejistotě, které je bohužel nedokázalo zbavit ani přijetí tohoto předpisu, který jednoznačná a obecně platná kriteria pro uznávání nových klubů neformuluje.

JUDr. Radana Menšíková v prosinci 2012

Článek "Směrnice ČMKU o uznávání chovatelských klubů a výcvikových organizací" vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 1/2013 (str. 22).