Bernese story

Spoluvlastnictví

17.02.2009

Co je spoluvlastnictví 

O spoluvlastnictví mluvíme, pokud táž věc patří několika subjektům společně, aniž by mezi ně byla reálně rozdělena. V dalším textu se omezíme na spoluvlastnictví podílové, na aspekty praktické při spoluvlastnictví psa, kdy dvě nebo více osob spojí své síly za  účelem chovu (v širším slova smyslu). Nebudeme se tedy věnovat společnému vlastnictví psa manžely apod.

Spoluvlastnictví s chovatelem

Jistě jste již narazili na webové stránky, (zpravidla zahraniční), kdy chovatelské stanice prezentují až desítky psů a fen; bývají to zvířata, ke kterým chovatelé mají určitá práva (používají psy ke krytí, feny k vrhům, prezentují je na výstavách apod.), ale která jinak plní roli rodinného psa u někoho jiného. 

S nabídkou spoluvlastnictví nás může oslovit chovatel, kterému jde o věc: má svůj chovatelský plán a představu, kterak dosáhnout zlepšení chovu; hodlá plemeno šlechtit a spoluvlastnictví je jedním z prostředků, které má k dispozici. Co do počtu psů, kteří u něj žijí, je limitován, ale ponechává si možnost při svém chovatelském úsilí využít i psů a fen, které u sebe nemá (kupř. u málopočetného plemene je pro udržení kvalitního chovu nezbytné zařadit do reprodukce maximum jedinců a spoluvlastnictví tomu může aktivně napomáhat). Na straně chovatele je výhodou, že  „dosáhne“ na co  nejvíce svých odchovanců, na straně spolumajitele pak to, že za sníženou cenu (v některých případech dokonce zdarma) získává opravdu kvalitního psa, se kterým mu chovatel vždy  pomůže a poradí.

N ě k o l i k   p ř í k l a d ů   t o h o t o   d r u h u :

• Renomovaná chovatelka má některé perspektivní feny ze svých odchovů ve spoluvlastnictví, aby jejich budoucí štěňata mohla nést jméno její chovatelské stanice a tím její  chov propagovat – její  známé jméno přináší výhodu i  spolumajitelce.
• Chovatel se spolumajitelem si rozdělili působnost tak, že spolumajitel se psy (jde o psa a fenu loveckého plemene) pracuje a má na starosti složení zkoušek lovecké upotřebitelnosti, chovatel je prezentuje na výstavách, zajišťuje uchovnění a má možnost je použít v chovu.
• Perspektivní štěňata, se kterými chovatelka  posléze počítá do chovu, svěřila na základě smlouvy o spoluvlastnictví svým přátelům (jedním dechem ovšem dodává, že v případě zájemců na inzerát by to rozhodně nezkoušela).
• Na chovatelskou stanici z České republiky se obrátil zahraniční chovatel s návrhem, že odkoupí dospělou fenu; nakonec se dohodli o dočasné výměně dospělých fen na předem sjednanou dobu - došlo k jednomu vrhu na každé straně a k zajímavé vzájemné prezentaci na výstavách (případ trochu netypický, spoluvlastnictví bylo dohodnuto ke štěňatům narozeným na základě této výměny).
  

Více zájemců si pořídí společné zvíře

O spoluvlastnictví psa se mohou dohodnout i jiné osoby než chovatel se zájemcem o štěně, dvě osoby (může jich být i víc) spojí síly a uspořádají své vzájemné vztahy tak, jak to jejich záměru nejlépe vyhovuje. Častým důvodem bývá zájem o oživení krve (více chovatelů se postará o import perspektivního jedince do chovu),  jindy zase dva zájemci od koupě štěněte očekávají každý něco jiného a vzájemně se perfektně doplňují (jeden se chce věnovat výstavní kariéře, avšak nevěří si, zda zvládne odchovat štěňátka, druhý se na to naopak těší, apod.).

Jak na to

Vidíme, že důvody spoluvlastnictví mohou být různé a pozitiva z něj vyplývající velmi lákavá, věc má ovšem jeden háček: vyžaduje to solidní jednání na obou stranách, pak se radost znásobí a starost rozdělí. Při úvahách o spoluvlastnictví je vždy dobré si stanovit hlavní záměr, tzn. účel, který spoluprací sledujeme, a odpovědět si na otázku, zda navrhované uspořádání je vzájemně výhodné.

Pokud se pro spoluvlastnictví rozhodneme, budeme se důkladně a s rozmyslem věnovat každému smluvnímu ujednání: platit bude to, co si mezi sebou dohodneme (ostatně i  z uvedených příkladů je zřejmé, že každý případ je jiný, vyžaduje zamyšlení z jiného úhlu pohledu). Je nanejvýš výhodné si kromě konkrétních dohod stanovit i určité vodítko, resp. pomocné pravidlo pro řešení případných v budoucnu vzniklých situací, které nelze předem předvídat.

Musíme také vyhovět Zápisnímu řádu ČMKU ze dne 19.1. 2006 v platném znění: „v případě více vlastníků chovného jedince je nutno doložit plemenné knize souhlas s podpisovým právem jednoho z majitelů nebo držitele, podepsaný všemi ostatními spolumajiteli“ (článek IV odst. 8), což znamená, že jménem spoluvlastníků činí písemné úkony vždy jen jedna osoba, která má podpisové právo.   

Smlouva 

Pokud jde o samotnou smlouvu o spoluvlastnictví, samozřejmě nezapomeneme na označení smluvních stran, identifikaci psa (plemeno, jméno, název chovatelské stanice, tetovací číslo resp. číslo mikročipu, číslo Pet passportu) a  popis stavu psa (věk, zdraví a kondice). Kromě dohody o podepisování písemných úkonů (podpisové právo) se budeme věnovat zejména těmto aspektům:

• hodnota psa a ujednání o rozdělení pořizovacích nákladů,
• místo pobytu psa a úhrada nákladů běžné péče, ,
• ujednání o výstavách nebo zkouškách,
• uchovnění a využití v chovu,
• úhrada nákladů,
• pravidla vzájemné komunikace,
• zánik smlouvy, vypořádání.
  

Pořizovací náklady

Jde-li o vznik spoluvlastnictví s chovatelem, stanoví se hodnota psa a částka, za kterou chovatel přenechává část vlastnictví spolumajiteli (může to být i bezplatně). Pokud si dvě nebo více osob společně pořizuje psa, uvede se, jakou částkou se kdo z nich na jeho pořízení podílel. Dohoda by např. mohla znít i tak, že k tíži jednoho spoluvlastníka jdou náklady pořizovací, k tíži druhého „provozní“, záleží na dohodě.

Pobyt a běžná péče

U koho bude zvíře žít, bývá předem jasné. Je vhodné si domluvit pravidla pro případnou změnu, za jakých okolností a za jakých podmínek převezme péči druhý majitel, v jakém případě je potřeba uzavřít dohodu písemně (zpravidla jde-li o delší časové období). Pokud jde o běžnou péči, je praktické ji pro svou potřebu definovat (např. náklady na výživu a ošetření psa včetně běžné veterinární péče, kterou se rozumí očkování apod.) s tím, že o náklady nad tento rámec se smluvní strany podělí.

Výstavy, zkoušky, využití v chovu apod.

V tomto ohledu je důležité, zda je předem dohodnuto rozdělení působnosti (což je více praktické) nebo je v každém jednotlivém případě potřeba souhlasu obou (všech) spoluvlastníků a zda si vzájemně udělují souhlas písemně. S tím souvisí otázka, kdo nese jaké náklady (poplatky, doprava) a kdo má zodpovědnost za včasné přihlášení na akci apod.

Náklady

Mějme na paměti, že budou vznikat jednak náklady předem známé (na výživu, veterinární péči, výstavní poplatky, náklady různých placených administrativních úkonů), ale i  náklady,  které „přinese život“ (jejichž potřeba vyvstane teprve v budoucnu) a někdy i náklady zbytečně vynaložené (např. jeden spolumajitel psa přihlásí na výstavu a druhý jej v dohodnutém čase nepřiveze na dohodnuté místo). Pro tento účel se nabízí vodítko, že se o tyto náklady dělí rovným dílem, v pochybnostech pak náklady jdou k tíži toho, kdo má prospěch ze skutečnosti, jež byla důvodem vzniku nákladu, anebo toho, kdo určitou akci zmařil.

Vzájemná komunikace a zánik smlouvy

Určitě se dohodneme o povinnosti vzájemně se informovat o důležitých skutečnostech a o způsobu řešení rozdílných názorů, na škodu není ani pomocné pravidlo ve formě závazku vždy důsledně dbát především zájmů psa. Pro případ, že budou smluvní strany chtít svou spolupráci ukončit (ať již proto, že jim přestala vyhovovat, nebo proto, že byl splněn její účel), je dobré mít předem představu o vzájemném vypořádání po zániku spoluvlastnictví.

Týká-li se smlouva chovného jedince, po jejím uzavření nezapomeneme informovat kynologické orgány příslušné k vedení plemenné knihy, popř. i klub, o vzniku spoluvlastnictví; toto oznámení může rovnou řešit i podpisové právo k písemným úkonům podle Zápisního řádu ČMKU (v takovém případě ani není třeba připojovat celou smlouvu, pokud nechceme zveřejňovat naše vnitřní vztahy). Pokud jde o uvedené oznámení, v zájmu právní jistoty raději zvolíme cestu úředně ověřených podpisů spoluvlastníků.

Závěrem…

Úspěch vždy závisí na dobré vůli; sebelepší smlouva nás neochrání před problémy, bude-li dobrá vůle scházet, a naopak, pokud jí budou disponovat obě (všechny) smluvní strany a vezmou si na pomoc toleranci, vždy se dohodnou a mohou využívat především výhod, které spoluvlastnictví psa nabízí. 

Nedoporučovala bych nikomu, aby se do toho pouštěl, aniž má naprostou důvěru k druhé smluvní straně (k ostatním smluvním stranám). Mějme na paměti, že zvolené uspořádání musí vyhovovat oběma (všem) spoluvlastníkům a nikdy nepodepisujme nic, co si neumíme podrobně představit v praxi. 

 

V únoru 2009 napsala Radana Menšíková

Článek „Jak je to se spoluvlastnictvím psa?“ vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 4/2009 na straně 88.