Předpověď počasí slibovala čím dál větší vedro a Ajdíkova maminka Meira zůstala doma. Ajdíček nás na výstavě přivítal bouřlivě a podle Moničky to znamená, že si nás pamatuje. Když se na toho urostlého fešáka podívám, těžko uvěřit, že vážně před rokem byl ještě u nás jako bernské miminko. Ajdík šel do kruhu hned s první dávkou pejsků, bylo jich pět. Na to ještě není zvyklý, naše plemeno je málopočetné a tolik soutěžících se nesejde jinde, než na výstavě pořádané klubem. Mimochodem pět psů by si zasloužilo výstavní kruh patřičných rozměrů, zvláště jde-li o psy lovecké. Vedle delegované paní rozhodčí tam byla ještě jedna paní, o níž jsme se později dozvěděli, že to je rozhodčí, která si rozšiřuje aprobaci na všechna plemena. Za dvacet let jsme se svými psy absolvovali stovky výstav v mnoha zemích, ale tohle jsme ještě neviděli.

Kdysi nám učarovalo Alsasko a letos se to nějak sešlo, že jsme se tam zase vypravili. Minule jsme se ubytovali v Eguisheimu a považovali jsme ho za nejpůvabnější město regionu. Nyní jsme zvolili Colmar, který je jako nejkrásnější vyzdvihován všemi průvodci. Bydleli jsme v samém historickém centru města a zamilovali jsme si večerní procházky a večeře na zahrádkách hospůdek s úžasnou atmosférou. Candy byla spokojená, že nás má sama pro sebe. Klidně nás nechala povečeřet; protože to je dáma v letech, nosili jsme jí pro tuto příležitost s sebou pelíšek. Na tom se vždycky uvelebila a pozorovala kolemjdoucí.