Bernská smečka

První dlouhé uši

16.04.1994

Angie

16.04.1994

Angie

01.05.1995

Angie

01.05.1995

Angie

01.05.1995

Angie

01.05.1995

Angie

01.05.2005

Angie

01.05.2005

Angie

01.05.2005

Angie

01.05.2005

Angie

01.05.2005

Angie

Jednou mi do zaměstnání volaly děti, že nás navštívili zloději. Honem domů, na policii, podepsat protokoly, zase domů, ohledání... Když jsem večer konečně mladšího syna ukládala k spánku, vyčetl mi, že kdyby měl štěňátko (o které dlouhodobě žadonil), byli by jistě nepřišli. Chápete: okamžitě bylo jasné, že štěně bude. Výběr plemene proběhl jaksi sám od sebe. Právě tou dobou jsem pomohla jednomu chovateli získat od nepoctivého kupce peníze za prodané štěně; byl na cestě už další vrh a já si hned jedno štěně zamluvila.

Přišel den, kdy jsme si (bez jakýchkoli zkušeností a musím přiznat, že i načtených informací) přivezli fenku basseta; své účinkování v naší rodině zahájila tím, že se rozhodla v rodinném žebříčku zaujmout pozici vyšší, než autor nápadu, že si pořídíme psa. Měla opravdu hodně nectností,  ale nebyla to její vina; basset opravdu nebyla pro nás ta nejlepší volba. Ale všem nám sloužilo ke cti, že jsme se naučili spolu bez potíží vycházet.

Nutno podotknout, že naše fenka opravdu neměla štěstí, pokud jde o zdraví: prodělala tři těžké operace, včetně torze žaludku. V průběhu složité operace sleziny dokonce za námi přišel lékař ven s otázkou, co má dělat, nechceme-li si místo nákladné operace pořídit štěně. Ale neměli jsme co řešit, ještě jí nebylo ani deset let. Je pravda, že zdravotní komplikace jí zajistily naše značné ohledy, ale nikdy jich nijak zvlášť nezneužívala.

Nebudu to protahovat: když nás ve svých bezmála dvanácti letech opustila, byla to rána. Děti už byly z domova a my byli celý den v zaměstnání, pořídit si štěně nepřicházelo v úvahu. Chodili jsme na dlouhatánské procházky, kterým jsme říkali "jdeme se psem" a dlouze jsme debatovali, co s tím udělat. Byli jsme si vědomi bassetích nectností a raději jsme chtěli psa než fenu. Takže jakmile to půjde, koupíme si psa a plemeno? My jich v hlavě vystřídali!

Jednou jsme na své každodenní "vycházce se psem" potkali šťastnější pár, měli psa skutečného -bassetku. Utrousila jsem, že basseti jsou stejně nejlepší ze všech. Manžel mne doplnil, že fenky jsou stejně lepší než psi. Shodli jsme se, že hlavně nesmí být jedna, abychom se už nikdy nemuseli vrátit do tak zoufale prázdného bytu. Dělalo mi starost, co budeme dělat, když fenky neuhlídáme - muž to uzavřel: "Tak budeme mít plnou zahradu bassetů!" A bylo to.

Začali jsme jezdit po výstavách, abychom věděli, na koho se obrátit, až se změní podmínky a my se budeme schopni postarat o štěňátka. Hned na první výstavě jsme viděli ve stejném kruhu s bassety také bernské honiče, pro mne to bylo osudové setkání. Začali jsme sledovat obě plemena a já se neuměla vyváhat: při pohledu na bassety jsem byla rozhodnutá pro ně, při pohledu na berňáky opačně.

Jak to tak někdy bývá, osud nám přihrál příležitost: objevila jsem inzerát, že je na prodej tříletý bernský honič, pes. Pro mne to byla úžasná zpráva, dospělý pes přece vydrží, než přijdeme z práce, toho můžeme mít hned! Muž to viděl realisticky a upozorňoval na úskalí: je to hotový pes, třeba si na nás nezvykne, je zvyklý žít u rodinného domu, my bydleli v pražském bytě, co si počne celý den sám doma. Přemluvila jsem ho, že se pojedeme jen podívat, ale to už jsem tušila, že mám vyhráno. Když jsme přijeli do Kutné Hory a s paní chovatelkou zasedli ke stolu a začali věc projednávat, milý pejsek přišel, skočil mému muži na klín a byl vymalováno.

Tak jsme si v předvečer jeho třetích narozenin přivezli domů Abaxe od Vrchlického potoka. Kdyby mi to někdo vyprávěl, brala bych to s rezervou, ale na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí: od začátku s ním nebyl nejmenší problém, všechno bylo úžasné. Jen ráno si za dveřmi tichounce pofňukával, když jsme odešli do práce, ale slyšela to jen bezprostřední sousedka, když vyšla z bytu a zamykala dveře.

Bylo nám ho líto, zatím žil ve smečce a u nás je přes den sám. Naše vycházky se skutečným psem dostaly nové téma, jak na to, co s tím uděláme. A dospěli jsme k zásadnímu rozhodnutí:  změníme způsob života a půjdeme na "volnou nohu", abychom si mohli pořídit malou smečku. A přesně za rok jsme to udělali.

Radana Menšíková, 30.8. 2004