Bernské povídání

Pes a občanské soužití

11.08.2009

Dobrá otázka

Pořídíme-li si psa, znamená to nejen radost, ale i rozšíření škály povinností, které nám ukládají normy různé právní síly (ústava, zákony, vyhlášky obcí, předpisy hygienické, veterinární, přepravní řády hromadné dopravy apod.) a nechceme-li nic zanedbat, měli bychom se s nimi předem seznámit. 

Stručně řečeno: máme povinnosti jednak vůči svému psu, jednak vůči spoluobčanům (zvláště sousedům) a v neposlední řadě také vůči úřadům; dnes se na vlastnictví psa podíváme optikou  klidného občanského soužití.

Je samozřejmostí, že každý vlastník psa (zákony zpravidla nepoužívají pojmu vlastník či majitel, nýbrž chovatel - tento pojem tedy mívá širší význam, než je v kynologii obvyklé – popř. také držitel psa), musí dodržovat stanovená pravidla. V rámci dobrého soužití  uděláme jen dobře, pokud se k výkladu těchto pravidel  vyzbrojíme zdravým rozumem a na pomoc vezmeme i obyčejnou slušnost: respektujme, že „nepejskaři“ mají plné právo nebýt našimi miláčky obtěžováni a jsou mezi nimi takoví, kteří mají ze psů obavy a nám nepřísluší posuzovat, jsou-li to obavy opodstatněné, vzájemné soužití se bez ohleduplnosti (na obou stranách) neobejde.

Listina základních práv a svobod a občanský zákoník

Ústavní právo vlastnit majetek vyplývá z Listiny základních práv a svobod (článek 11), která zároveň konstatuje,  že vlastnictví zavazuje a že nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy; jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

Jinak řečeno: můžeme vlastnit psa,  jeho pořízení je naším svobodným rozhodnutím a ostatní mají naše rozhodnutí respektovat. Naše rozhodnutí psa mít v sobě ovšem zahrnuje povinnosti, neboť realizací svého vlastnického práva nesmíme narušovat práva a oprávněné zájmy ostatních (a tady jsme u populárního rčení, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých). 

Majitel psa má podle občanského zákoníku povinnosti jako každý jiný vlastník (že na psa nahlíží právo jako na věc sui generis, tzn. věc svého druhu, to jsme probrali letos v únorovém čísle tohoto časopisu). Co bychom tedy z občanského zákoníku měli znát? 

Povinnost předcházet škodám

Především je každý povinen si počínat tak, aby ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí vůbec nedocházelo (§ 415 o.z.), což pro nás neznamená nic jiného, než že psa musíme mít pod kontrolou, za jeho chování jsme totiž plně zodpovědní my. Pokud náš pes nějakou škodu způsobí (ať již jde o škodu na zdraví nebo na věcech), odpovídáme jak za tzv. škodu skutečnou, tak za ušlý zisk. Skutečná škoda je to, o co se majetek poškozeného zmenšil, ušlý zisk je to, o co by se majetek poškozeného zvětšil, kdyby ke škodě nebylo došlo.

K odpovědnosti za škodu na okraj:

• může se stát, že na vzniku škody má svůj podíl i poškozený, neboť ani jeho chování nebylo tak docela v pořádku; v takovém případě je odpovědnost majitele psa zmírněna, což se projeví i ve výši náhrady škody,
• nemusí jít jen o odpovědnost občanskoprávní, v případě způsobené újmy na zdraví přichází v úvahu i odpovědnost trestněprávní.
  

Zákaz obtěžování

Vlastník každé věci se také musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům jiného obtěžoval anebo by vážně ohrožoval výkon jeho práv (§ 127 odst. 1 o.z.). Co si pod tím představit: měli bychom zabránit tomu, aby náš pes obtěžoval nebo omezoval osoby či jiná zvířata; mezi příklady negativního chování zákon výslovně uvádí obtěžování hlukem a pachy a také nám zakazuje umožnit chovaným zvířatům vnikat na sousedící pozemek.  

Pokud jde o hluk a pachy, snažme se být objektivní: naši sousedé na ně mohou být poněkud citlivější než my. Pod pojmem sousedící pozemek si pak rozhodně nebudeme představovat pouze pozemek, který má s naším pozemkem společnou hranici, požadavek zákona si vyložíme tak, že na cizím pozemku náš pes zkrátka nemá co dělat. 

A ačkoliv zákon o tom výslovně nehovoří, nikdo není povinen snášet takové projevy našeho miláčka, jako skákání nebo olizování, byť k nim dochází z radosti, v tomto směru bychom měli mít soudnost a psům to nedovolit pře ujišťování sousedů, že jim to opravdu nevadí  - jak vysvětlit psovi, na koho skákat smí a s kým bychom mohli mít oplétačky?

Dobré mravy

V této souvislosti je vhodné též upozornit na kategorii dobrých mravů; dobré mravy nejsou sice zákonem definovány  (jde o obecně uznávaná pravidla slušnosti a poctivého jednání), avšak zákon nám ukládá, abychom výkonem svých práv bez právního důvodu nezasahovali do práv a oprávněných zájmů jiných – svá práva tedy nesmíme vykonávat s dobrými mravy v rozporu (§ 3 o.z.).

Mějme na paměti i to, že hrubé porušování dobrých mravů v domě je jedním ze zákonných výpovědních důvodů z nájmu bytu; nájemce i ti, co s ním bydlí, mají povinnost řádně užívat jak byt, tak společné prostory domu. Pokud se někdo opakovaně dopustí porušení dobrých mravů v domě, může pronajímatel (s přivolením soudu) tohoto výpovědního důvodu s úspěchem využít (§ 711 odst. 1 písm. c) o.z.). 

Konkrétní obsah pojmu dobré mravy tedy v tomto případě dá teprve příslušný soud, na který se musí pronajímatel obrátit, avšak není třeba mít velkou představivost k pojmenování možných problémů: obtěžování štěkotem, neuklízení po psu (nejde jen o loužičky či exkrementy, zablácený výtah či schody také spolubydlící sotva potěší), to ovšem většině majitelů psů jistě nikdo vysvětlovat nemusí.

Přestupky

Podle zákona o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), je znečištění veřejného prostranství přestupkem proti veřejnému pořádku. Nejde přirozeně o to, že by přestupkem bylo vlastní vykonání potřeby psa, přestupkem je to, když exkrementy po svém psu neuklidíme. 

Přestupkem je i ublížení na zdraví z nedbalosti; v případě úmyslného ublížení na zdraví (např. při poštvání psa, tzn. při jeho použití jako faktického živého nástroje) můžeme mít již co do činění s trestním zákonem. 

Poznámka: dojde-li k pokousání psem, má jeho majitel povinnost předložit doklad o očkování psa a absolvovat se psem předepsanou veterinární prohlídku.

Přepravní a provozní řády

Pokyny pro přepravu zvířat v prostředcích hromadné dopravy obsahují přepravní řády, které mají dvě věci vždy společné; pes musí mít náhubek a musí být veden na vodítku (případně musí cestovat ve schráně).

Jednotlivé provozní řády upravují, jak je to se vstupem psů na pískoviště, dětská hřiště, hřbitovy a podobná zařízení; osobně nemusím číst žádný provozní řád, abych psa na pískoviště nepustila, to je otázka hygieny a ohleduplnosti.

Závěrem

K většině konfliktů a nedorozumění by nemuselo docházet, kdyby se dodržovalo pár jednoduchých zásad, na které stačí selský rozum:

• tam, kde nemůžeme vyloučit obrannou reakci psa na určitý (i neúmyslný) podnět, zvýšíme svou ostražitost nebo podle okolností rovnou nasadíme psu náhubek, jelikož těžko můžeme s jistotou předvídat, jak se pes kdy zachová,
• dbáme na odpovídající zabezpečení proti úniku psa,
• dodržujeme stanovený zákaz vstupu psů a nejsme-li si jisti, raději se zeptáme a
• dodržujeme zákaz volného pobíhání psů, ať již na něj máme jakýkoli názor.
  

Nedávejme svým lehkomyslným přístupem také záminku ke zviditelnění různým „politikům“, kteří čas od času přijdou s rádoby geniálním nápadem na regulaci chovu tzv. nebezpečných plemen psů (ještě hloupější je název „bojová plemena“), avšak bývají často naprosto mimo realitu (často i mimo problematiku).

 

V srpnu 2009 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek „Vlastnictví psa a občanské soužití“ vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 10/2009 (str. 64).