Bernské povídání

Napsali o nás

04.06.2009

Autorku právní poradny JUDr. Radanu Menšíkovou jsem "objevila" díky materiálům, které nám zaslala o svém plemeni vyvoleném - bernském honiči. Při pohledu na titul JUDr. u jejího jména jsem neodolala, zeptala se  na věci právního charakteru... a vznikla tolik potřebná, skvěle psaná a jasně formulovaná poradna. Trochu "jak z jiného světa", po všeobecně nekonkrétních vysvětleních jiných, mnohdy funkcí povolaných. Je mi ctí spolupracovat s profesionálem, v nejlepším smyslu tohoto slova, a vždy smekám nad vědomostmi, formulacemi a odvahou paní doktorky.

S jakými reakcemi se setkáváte u četných čtenářů své velmi oblíbené právní poradny? 

Musím přiznat, že jen s pozitivními a je pro mne potěšitelné ohlasy čtenářů číst, všechny totiž mají společného jmenovatele: kvitují srozumitelnost a logiku; pochopitelně mne těší slova o tom, že našim čtenářům pomáhám pochopit některé důležité souvislosti. 

Co, podle vás, nejvíce trápí české chovatele? 

Čtenáře, kteří do naší právní poradny píší, bezesporu nejvíce trápí „věci klubové“ a je nerozhodné, zdali členy klubů jsou anebo nejsou, obracejí se na nás obě skupiny. 

Chovatele trápí, že jsou to oni, kdo má za svůj vlastní chov odpovědnost, avšak rozhodovat si o něm naprosto samostatně jim umožněno není .  Asi by to bylo v pořádku, kdyby podmínky chovu byly nastaveny odborníky a pro všechny chovatele platila v zásadě stejná pravidla. Všichni ale víme, že tak to nefunguje. 

O chovu jednotlivých plemen se rozhoduje v chovatelských klubech.  Ale jaký je vůbec důvod, aby se klub nazýval chovatelským, kolik je v něm aktivních chovatelů? Nikdy to není tak velká skupina, aby v otázkách chovu měla rozhodující slovo; ve skutečnosti o chovu vždy rozhoduje celá členská základna, které se až na výjimky nedostává patřičné odbornosti: při hlasování má přece stejnou váhu hlas renomovaného chovatele jako hlas nováčka, který o chovu vůbec nic neví! 

Osobně považuji strukturu naší kynologie za dnes již ne zcela vyhovující. Tento systém vznikl za úplně jiných podmínek: dříve bylo členství v klubech povinné, zatímco dnes platí jednak normy práva spolkového, jež výslovně zakazují, aby se dělal rozdíl mezi členy a nečleny sdružení, a jednak normy práva soutěžního zakazující zneužívání dominantního postavení (tzn. zákaz uplatňování rozdílných či nepřiměřených podmínek vůči chovatelům, kteří nejsou členy klubů). Poskytování tzv. chovatelského servisu na základě smluv sestavených v jednotlivých klubech nelze rozhodně považovat za spravedlivé řešení  ( a to nemám na mysli jen finanční stránku věci, je známo, že v některých klubech poplatky účtované nečlenům až několikanásobně překračují reálné náklady klubu s touto agendou);  jsme svědky toho, že všechny zákonné požadavky tímto způsobem ošetřit nelze. 

Tzv. zájmové sdružení není tou nejvhodnější platformou pro správu chovu čistokrevných psů. V zájmovém sdružení ze samotné podstaty věci schází profesionalita, právo na sdružování je jedním ze základních práv občanů a zaručení této svobody je také hlavním účelem zákona o sdružování občanů: „Občané mají právo se svobodně sdružovat. K výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu.“ 

V zákoně o sdružování občanů přirozeně nenajdeme ani slovo o odbornosti, pro vznik a fungování spolků, jejichž účelem je společné provozování zájmové činnosti, tedy vlastně koníčka (sic!),  jí  není zapotřebí, ale lze bez odbornosti a patřičného vzdělání skutečně garantovat řádný rozvoj chovu čistokrevného plemene psů? A je členění na jednotlivá psí plemena skutečně tím nejdůležitějším aspektem pro samotný chov? Po mém soudu by se hrany problémů aktivních chovatelů obrousily, kdyby v celém procesu podstatnější úloha náležela střešní organizaci, tedy ČMKU,  zájmové kluby samy o sobě nemají potenciál si komplexně poradit s chovem se vším všudy: gró členské základny tvoří lidé, kteří se chtějí sdružovat s milovníky stejného psího plemene, chtějí si o svých psech popovídat, proč by se měli sami od sebe chtít vzdělávat za účelem rozvoje chovu tohoto plemene? 

Kdo sleduje dění v FCI, ví, že i světová kynologická federace podobné otázky řeší a chovatelské strategie, které vydává a které jsou pro členské země závazné, postupně nacházejí odezvu v předpisech jednotlivých národních kynologických organizací a první případy, kdy je po chovatelích čistokrevných psů vyžadována oficiálně nabytá odborná způsobilost, jsou na světě. 

V čem dělají chovatelé největší chybu při řešení svých problémů s chovatelskými kluby? 

Chovatelé, kteří se na naši poradnu obracejí, chyby dělat nechtějí, ti se řídí zásadou „když nevím, tak se zeptám“.  Jejich velkým problémem bývá mlčící většina: to je ta část členské základny klubů, která když přijde čas zvedat ruce, tak to dělá. Zpravidla platí, že co je členské základně předloženo, to je schváleno (kolik členů klubu si nejprve položí otázku „rozumím tomu vůbec?“).   

Základní pravidlo je: když dojde na „lámání chleba“, je třeba vycházet ze stanov, všechny další normy klubu i jednotlivá rozhodnutí orgánů klubu musejí s nimi být v souladu, co stanovám odporuje, to neplatí. Tady jsme u jádra pudla, stanovy by měly být kvalitní normou, která dává návod k řešení otázek, které se  v rámci klubového života vyskytnou. Bohužel nezřídka jsou stanovy výsledkem lidové tvořivosti a na jejich kvalitě a schopnosti poradit členům sdružení v konkrétní situaci je to znát. 

Jak si vysvětlujete velký a stále vzrůstající počet žalob chovatelů versus ČMKU, coby zastřešující organizace? 

O soudních sporech s ČMKU zatím nic konkrétního nevím, vím o chovatelích, jejichž spor s klubem přerostl do soudního sporu. Je čím dál víc lidí, kteří si nenechají všechno líbit (a proč by měli?).  Člen klubu má právo se dovolat soudní ochrany, pokud  považuje rozhodnutí orgánu klubu za nezákonné či odporující stanovám; nedivme se, že to učiní, je-li přesvědčen, že je v právu. Nechápu polemiky typu že někdo udělal to či ono, pro mne to je úplně jednoduché, položím si otázku: má na to právo? A když má, tak proč by jej nemohl využít? 

Neměla jste či nemáte občas strach psát právní poradnu na tak kontroverzní témata, která u nás „halí“ mlčení? Mnozí chovatelé nechtějí napsat své názory, protože se bojí, že neuchovní psa, nedostanou krycí list, neuspějí na výstavě? 

K čemu vlastní názor, když ho nikomu neřeknu… To vyjde nastejno, jako být bez názoru, což zpravidla není můj případ. Nesnáším nespravedlnost, to si umím představit i konflikt; ostatně byl to právě smysl pro spravedlnost, který nastartoval mou profesní dráhu. 

Jste velmi úspěšnou chovatelkou, majitelkou a vystavovatelkou poněkud „netypického“ a méně známého plemene. Proč jste si jej zvolila? 

Tak v tom, prosím, logiku nehledejte. Mne uchvátil pohled na ušlechtilé zvíře nebývalé noblesy. Než jsem toto plemeno poznala, bydlela jsem v samém centru Prahy a vykonávala prestižní povolání. Dnes žijeme v obci o asi 20 číslech popisných a jsme s manželem oba na volné noze; chod naší domácnosti se řídí podle potřeb smečky bernských honičů.

Děkuji za rozhovor i spolupráci, paní doktorko. Díky vám si začínám opět myslet, že členství v chovatelském klubu  může mít smysl, že i v případě "srážky s arogancí a zlovůlí" se člověk může účinně bránit.

Stanislava Jansová