Bernské povídání

Chovatelský servis

23.03.2011

Chovatelský servis je když…

Pokud jde o chovatelský servis, existuje mírné zmatení pojmů. Chovatelským servisem jsou všeobecně nazývány služby poskytované jednotlivými chovateli v souvislosti s prodejem štěňat. Tyto služby se liší chovatel od chovatele, jejich definici nikde nenajdeme a to je v pořádku; každý chovatel sám rozhoduje o tom, jaký servis poskytne kupujícímu nad rámec svých předepsaných povinností.

Zápisní řád ČMKU termín chovatelský servis užívá v jiné souvislosti: „Chovatelské kluby poskytují chovatelský servis pro chovatele, musí ale umožnit chov i nečlenům klubu za podmínek platných pro chov příslušného plemene“ (že v předpisu nenajdeme příslušnou definici rozhodně správné není: každý takový pojem v normě použitý má být náležitě vymezen).  Právě tímto druhým významem slovního spojení chovatelský servis se budeme dále zabývat.

Co klub pro čistokrevné plemeno musí a co může

Vraťme se k Zápisnímu řádu ČMKU (čl. I odst. 3):  klub   m u s í

• umožnit chov nečlenům klubu
• za podmínek platných pro chov příslušného plemene
• písemně vymezit smluvní podmínky s chovateli nečleny;
  

musí znamená musí a klub nemá na vybranou.

Klub   m ů ž e   sestavit  vlastní zápisní řád, ve kterém stanoví cíle chovu, (při tom sice smí stanovit přísnější podmínky, než jsou uvedeny v Zápisním řádu ČMKU, ale zároveň musí vždy „respektovat veškerá ustanovení Mezinárodního chovatelského řádu FCI a Zápisního řádu ČMKU“).

Pozor: (i) respektovat neznamená opisovat, naopak, jednou z hlavních zásad normotvorby je, že ustanovení vyšších předpisů se do předpisů nižších zásadně nepřebírají, nýbrž v případě potřeby se na ně zkrátka odkáže; (ii) sestavit vlastní zápisní řád klub může, čili na vybranou má, ale vydá-li jej, cíle chovu v něm stanovit vlastně musí: přestože zde není použito imperativu „musí“, kdyby to normotvůrce zamýšlel nechat na libovůli klubu, pak by užil slůvka „může“.

Zásada neopisování z předpisů vyšší právní síly má své velmi praktické důvody: jednak by při přebírání textu mohlo dojít k nepřesnostem či k zasazení ustanovení ač přesně citovaného do nesprávných souvislostí, ale hlavně: každá následná změna opisovaného předpisu generuje problém – norma opsaná by se přece musela měnit spolu s ní! Konkrétně Zápisní řád ČMKU má v této chvíli 18 novel – jestlipak při každé jeho změně kluby, které z něj celé pasáže opsaly, podrobí své vnitřní předpisy revizi a příslušné změny do svých zápisních řádů samy od sebe zapracují? A kolikpak asi zápisních řádů klubů je v současné době se Zápisním řádem ČMKU v rozporu (tedy jej nerespektují)?

Takže zpět k zápisnímu řádu klubu: ten respektuje požadavky Zápisního řádu ČMKU toliko tehdy, formuluje-li cíle chovu plemene (což ovšem není totéž co opisování standardu) a aby vyhovoval požadavkům kladeným na obsah  předpisu, musí se zabývat jen nutnými a zároveň povolenými odchylkami od normativů vyšších (FCI a ČMKU).

Jak je na tom chovatel nečlen

Je nepochybné, že chovatel nečlen má právo dané plemeno chovat, avšak sdružovat se za tím účelem nemusí a na újmu mu to být nesmí (viz § 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů), což lze stručně vyjádřit také tak, že mu klub nesmí klást překážky.

Ze Zápisního řádu ČMKU vyplývá povinnost klubu písemně vymezit smluvní podmínky s chovateli nečleny: co znamená  písemně, to rozebírat nemusíme, a co znamená  vymezit smluvní podmínky? Ač předpis ČMKU žádné vodítko k výkladu neobsahuje, minimálně je žádoucí, aby kluby stručně a jasně formulovaly, jaké konkrétní závazky ze servisní smlouvy pro její účastníky vyplývají.

Podstata smlouvy jako nástroje práva

Smlouva je dvoustranným právním úkonem (vícestranné smlouvy přirozeně také existují, ale nás v této souvislosti nezajímají), spočívajícím ve vzájemných projevech vůle, obsahově shodných, jež směřují ke vzniku, změně anebo zániku práv a povinností.  Zamýšlené právní účinky má smlouva jen tehdy, jsou-li právní úkony učiněné při jejím uzavírání platné (např. musejí být učiněny svobodně a vážně a smlouva musí být podepsána oprávněnou osobou); pokud jde o obsah smlouvy, nutný je smluvní konsensus a obsah smlouvy musí být dostatečně určitý a srozumitelný.

Obsahem smlouvy by přirozeně měly být pouze takové skutečnosti, kterých se může týkat dohoda smluvních stran, nikoli záležitosti, na které konkrétní dohoda nemůže mít žádný vliv a řečí práva tudíž nedochází ke vzniku, změně či zániku práv a povinností. Určitě tedy není v pořádku text smlouvy  tzv. zaplevelit popisem skutečností a vztahů, které mezi sebou smluvní strany upravit rozhodně nemohou.

Co do servisní smlouvy patří

Není to nic tak složitého: (i) smluvní strany, (ii) předmět smlouvy, (iii) závazky klubu, (iv) závazky chovatele, (v) finanční podmínky, (vi) intertemporální ustanovení včetně důvodů zániku smluvního vztahu, (vii) ustanovení závěrečná .

Text všech článků smlouvy by měl být konkrétní, srozumitelný a výstižný i pokud možno stručný. Se vším by měly souhlasit obě smluvní strany, které mají v tomto závazkovém vztahu rovné postavení, nejde o žádný jednostranný vrchnostenský akt klubu, nýbrž o běžnou občanskoprávní záležitost!

Chyby servisních smluv

Některé z chyb, které nacházíme v servisních smlouvách, se povážlivě často opakují, některé časté nejsou, avšak jsou dost závažné.

·        Redundance (zaplevelení textu zbytečnostmi, jinak řečeno plýtvání slovy)

 Tato chyba je „dovedena k dokonalosti“ v servisní smlouvě, jež je od A do Z opsaným zápisním řádem klubu, aniž by byly alespoň vypuštěny formulace z hlediska logiky zcela nepatřičné, např. „…klub poskytne na požádání chovatelský servis nečlenovi klubu. Podmínkou je uzavření smlouvy s určením podmínek…“ (copak ve chvíli uzavírání servisní smlouvy nemají smluvní strany „požádání o chovatelský servis“ již za sebou), proč by o tom měly následně uzavírat smluvní ujednání!? Když ještě ke všemu zápisní řád klubu kopíruje zápisní řád ČMKU, avšak spolu s ním není nenovelován, dochází k odchylkám textu, které vykazují se Zápisním řádem ČMKU zásadní rozpory.

Takovým opsáním zápisního řádu se do textu servisní smlouvy dostanou všechny definice (chov, chovatelská stanice, rejstřík chovatelských stanic, průkaz původu), což je ovšem zhola zbytečné, avšak nenarazíme na žádný konkrétní závazek smluvních stran; obsah takové smlouvy pak lze sotva charakterizovat jako určitý a srozumitelný.

Rozum do hrsti: proč by měly dva subjekty, chovatel a garant chovu plemene, spolu uzavírat smlouvu, ve které se dohodnou a vlastnoručně stvrzují, že evidenci chovatelských stanic vede Rejstřík chovatelských stanic ČMKU, že průkaz původu vystavuje plemenná kniha na formuláři FCI, že průkaz původu vyváženého jedince je opatřen razítkem „export pedigree“ atd.? A na druhé straně - proč se text smlouvy vůbec nezabývá vlastním servisem, který má být klubem chovateli na základě servisní smlouvy poskytnut?

·        Přemrštěné finanční požadavky

Přiznám se, že mne přímo vyděsily některé ceny pro nečleny, např. kontrola vrhu: co štěně, to 500 Kč, krycí list do 7 dnů = 2 000 Kč za 1 ks (člen klubu platí pouhý zlomek těchto částek – jde snad o rovné podmínky chovu?).

·        Všeobjímající závazky chovatele

Kluby poměrně často podřizují smluvnímu ujednání povinnost řídit se všemi předpisy klubu bez ohledu na to, souvisí-li s chovem anebo nesouvisí. Za správné ale nelze považovat ani smluvní stanovení závazku en bloc se řídit předpisem klubu chovu se týkajícím: proč? Účelem předpisu, který má charakter vnitřní normativní instrukce, je přece upravit vztahy v klubu, a tak zdaleka nikoli celý text se pro činnost chovatele nečlena hodí! Chápu, že takové zjednodušení práce je pro funkcionáře klubů lákavé, ale patřičný přístup to rozhodně není, chovatel nečlen by za své peníze měl dostat k podpisu kvalitní text návrhu smlouvy.

Nebezpečí může číhat v klubových normativech

Málokterá servisní smlouva se vyvaruje odkazu na lecjaké klubové normativy, v tom je ale často čertovo kopýtko. Jestliže kupř. podle klubového ceníku poplatků a příspěvků klub určité služby nečlenu klubu na základě smlouvy poskytnout může, samo o sobě to nestačí: když tato možnost zmíněná v ceníku není zapracována do servisní smlouvy jakožto konkrétní závazek klubu, může chovatel přijít zkrátka.

Je-li stanoveno, že nečlen klubu musí před kontrolou vrhu předem poukázat nejen poplatek za tuto kontrolu, ale i náhradu cestovních nákladů podle sazebníku ČMKU, bez toho „kontrola vrhu provedena nebude a štěňata budou bez průkazu původu“, avšak žádný takový sazebník ČMKU neexistuje  (pokud by snad chtěl zpracovatel předpisu příslušné cestovné navázat na cestovní náhrady placené výstavním rozhodčím, musel by to uvést explicite), jedná se o podmínku  nemožnou (rozuměj nesplnitelnou).

A do třetice: jestliže podle kárného řádu „dojde-li k naplnění skutkové podstaty porušení některého z výše uvedených bodů chovatelem, kterému klub poskytuje chovatelský servis na smlouvu, jsou finanční sankce pro takového chovatele ve dvojnásobné výši než je stanovena pro člena klubu a pozastavení chovnosti u člena klubu je nahrazeno okamžitým vypovězením servisní smlouvy klubem bez jakékoli náhrady“ , má to tyto problémy:  (i) „skutková podstata“ je terminus technicus, na němž si u zkoušky vyláme zuby nejeden student práv… copak si pod ním asi tak představuje zpracovatel tohoto předpisu, (ii) kárný řád klubu se na jeho nečlena a priori nevztahuje a jestliže servisní smlouva neobsahuje závazek podrobit se mu, je takové ustanovení kárného řádu zcela nadbytečné, nota bene: musí-li se tím servisní smlouva zabývat (a jinak takovou povinnost klub nečlenu sotva vnutí), proč složitě odkazovat na klubový předpis a nezapracovat těch pár slov do servisní smlouvy rovnou,  (iii) pozor: chovnost u psa není totéž, co chovnost u člena klubu J.

Kárné trestání

Jeden kárný řád se vyznačuje tak ukrutnou zvláštností,  až to zasluhuje samostatnou pozornosti: „Při porušování jiných než uvedených ustanovení normativů klubu, ČMKU, FCI či zákonů ČR se člen klubu vystavuje možnému postihu, která jsou:

• napomenutí
• odvolání z funkce klubu
• pozastavení členství v klubu
• vyloučení z klubu
• dočasné omezení chovatelské činnosti pod klubem
• vypovězení servisní smlouvy klubem chovateli – nečlenovi, kterému klub poskytuje chovatelský servis na smlouvu.“
  

Především zájmové sdružení opravdu není subjektem, kterému by příslušel dohled nad dodržováním zákonů České republiky, k tomu má stát zřízeny vlastní orgány a kárný řád je v tomto ohledu v rozporu s právním řádem České republiky, neboť se plete do kompetencí státu (sic!). A jakpak asi může být člen klubu potrestán vypovězením smlouvy uzavřené s nečlenem? Bohužel, normativy klubů se podobnými perlami často jen hemží a zvláště kárné řády bývají hodně pozoruhodným čtením.

Věc se má tak, že napsat předpis (a to záměrně vynechávám slovo „kvalitní“, ono by totiž leckdy postačovalo, kdyby předpis byl právně platný a srozumitelný) není jen tak, tato činnost má svá pevná pravidla, při jejichž nedodržování pak vznikají podobné paskvily, podle kterých je problém cokoli řídit (když už se konečně dopátráme, co měl autor na mysli, zase narazíme na protiprávnost jeho nápadu a tak pořád dokola).

Proč jsou některé kluby takhle vymknuty z kloubů?

Za totality nebyl zájem, aby se občané příliš sdružovali. Každý ví, jak to fungovalo: byli jsme zvyklí, že nám někdo soustavně kolíkoval hřiště a žádnou výjimkou nebyly kluby: byly vedeny direktivně shora  a nikdo se nedovolával toho, že je samostatným právním subjektem.

Zákon o sdružování občanů, který je dnes pro českou kynologii organizovanou na spolkovém základě základní normou, byl přijat teprve po změně poměrů a jeho účelem je naplnění jedné ze základních ústavních svobod, práva svobodného sdružování, které lze omezit pouze v případech výslovně stanovených zákonem (jde o bezpečnost státu atd.). Spolkový zákon tedy zaručuje právo se spolčovat např. za účelem pěstování koníčka (zahrádkáři, filatelisté, milovníci psích plemen apod.), avšak sám o sobě nemůže poskytnout dostatečný rámec pro naplňování cílů a konkrétních úkolů, které pro českou kynologii vyplývají m.j. i z předpisů FCI, tuto ambici spolkový zákon zkrátka nemá.

Když se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v roce 2008 rozhodl zakročit na ochranu chovatelů nečlenů klubů (zjistil, že chovatelům nečlenům je aktivní chovatelská činnost kluby často prakticky znemožňována a to shledal v rozporu se zákonem), na úrovni centra se rozhodlo o tom, že kluby budou poskytovat nečlenům servis, konkrétní záležitosti byly ponechány v gesci klubů. 

ČMKU tehdy provedla změnu ve svém zápisním řádu a klubům uložila, aby své (případné) zápisní řády rovněž upravily. Nějakou tu změnu zřejmě přijal každý klub, avšak úroveň úpravy je různá. Život chovatelů (členů i nečlenů klubů) přináší různé problémy a některé nastolují otázku, zdali právě servisní smlouvy uzavírané v samostatné režii klubů jsou tím nejvhodnějším řešením, v tomto ohledu se přílišná diverzifikace nejeví právě šťastná. Navíc je zřejmé, že některé kluby věci nečlenů uchopily jako vítaný přísun do klubové kasičky, jiné nedokáží dostát požadavkům zákonů a předpisů vyšších kynologických orgánů; v těchto případech chovatelé nečleni mohou být vystaveni na pospas neumětelství a šlendriánu a nechtějí mít s kluby pro jednotlivá plemena nic společného.

Kde najde nečlen klubu zastání?

Tak to je skutečný začarovaný kruh.  Stěžovat si na chování klubu u revizního orgánu klubu je ztráta času (ostatně, jeden ze základních principů kontroly zní: věc se má vždy řešit „o patro výš“).  Pokud jde o kontrolní orgány ČMKU (ČMKJ), stěžovatel sice někdy může pochodit, ale také se může dozvědět, že vyšší kynologické orgány nemohou nic dělat, jelikož „klub je samostatným právním subjektem a záležitosti občanských sdružení řeší zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů“, jak kdy.

Háčkem je, že tzv. soudní ochrana podle § 15 odst. 1 spolkového zákona se vztahuje jen na členy sdružení; pro chovatele nečlena připadá v úvahu pouze víceméně proklamativní ustanovení § 3 odst. 1 a 2 (ke sdružování ani k účasti na činnosti sdružení nesmí být nikdo nucen a nikomu nesmí být občansky na újmu, že stojí mimo sdružení), trochu málo, řekla bych.

Zbývá výše zmíněný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně, jehož působnost zahrnuje ochranu před zneužitím dominantního postavení (viz § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů). Nutno ovšem počítat s tím, že problémy kynologické veřejnosti nejsou z hlediska působnosti antimonopolního úřadu žádnou prioritou, těžiště jeho práce je někde úplně jinde.

Kde by ČMKU mohla přispět vítanou pomocí

Mnoho chovatelů nečlenů klubů volá po chovu mimo kluby. Takové řešení by se asi neobešlo bez reorganizace a muselo by rozhodně být výsledkem určitých kolektivních reformních prací. Je také třeba vzít na vědomí realitu, většinová vůle k tomuto řešení tu v současné době zkrátka není a třeba je to opravdu předčasné, těžko soudit, sotva si všichni umíme představit problém v plné šíři (ne všechny zahraniční zkušenosti jsou jednoduše přenositelné do české reality…).

Jedna možnost již ale na stole je, ČMKU podle svých stanov

• vydává vzorové řády a směrnice (čl. 2.3 písm. i)
• ověřuje předpisy svých členů, zda jsou v souladu s předpisy FCI a normami ČMKU (čl. 2.3 písm. l)
• zabezpečuje pro své členy odbornou a právní poradenskou činnost (čl. 2.3 písm. o)podává odborná vyjádření (čl. 2.3 písm. p).
  

ČMKU by tedy mohla zaplnit mezeru, která je v kynologii pociťována, pokud by se ujala funkce sjednocujícího centra a začala by kluby v nutné míře metodicky vést a poskytovat jim potřebnou osvětu (zdaleka ne každý funkcionář disponuje dostatkem odbornosti).  Mají-li kluby kvalifikovaně plnit úlohu garanta chovu, musejí především řádně fungovat podle kvalitních právoplatných předpisů (a to se ukazuje při takové míře klubové samosprávy garantů chovu jako velmi vážný problém).

Vydání vzorových řádů a směrnic by mohlo pomoci zajistit určitý standard kvality předpisů klubů. Je přece neúnosné, aby se v normativech klubů operovalo pojmy, jejichž definice schází (a jimž evidentně nerozumí ani samotní normotvůrci), aby se určité pojmy definovaly odlišně od úpravy v předpisech obecně závazných, aby předpisy odvozené opisovaly z předpisů základních a ve finále se s nimi dostávaly do přímého rozporu atd. Optimálně nastavený systém naopak může co možná eliminovat příležitost dopouštět se chyb, jaké např. souvisí i s dnešním dotazem; bez ingerence ze strany ČMKU se zkvalitnění práce v samotných klubech sotva podaří.

ČMKU totiž vidí naši kynologii z vyššího patra než sebeosvícenější představitelé jednotlivých klubů. Jakožto střešní organizaci jí přísluší hledání a přijímání nejlepších rozhodnutí pro dlouhodobý prospěch všech, bez ohledu na různé zájmové skupiny. Je sto zasáhnout ve prospěch žádoucího stupně profesionality ve vedení klubů; k tomu je ale zapotřebí jasných funkčních pravidel s možností svižnějších rozhodovacích procesů. 

 

V březnu 2011 napsala JUDr. Radana Menšíková

Článek "Jak je to s chovatelským servisem" vyšel v časopise Pes přítel člověka č. 6/2011 (str. 20)