Bílému chlapečkovi se podařilo v hitparádě dostihnout prostřední holčičku, která byla na špici od narození. Jsem zvědavá, jak bude prckům vyhovovat přechod od maminčina mlíčka k jiné baště, pokud jim žravost (po tatínkovi) vydrží, bude to pohoda. Bijou je naše princezna Mlsněnka a to někdy dá trochu práce. Štěňátka jsou v neustálém sledování, zdali už na svět nevykoukly nějaké korálky, ale nezdá se, i když za důkladnost šetření nemohu až tak ručit; jakmile totiž někoho vezmu do ruky, kroutí se jako had a snaží se vyprostit, že se nakonec spíš soustředím na to, abych ho neupustila, než na svůj původní zájem.

Na fotce je sice dobře vidět, jak štěňata rostou a přibývají na váze, ale jinak je scéna stále stejná. Partička pěti pořádně naducaných štuclíků odpočívá. Samozřejmě, že mají chvilky, kdy se dají do pohybu, ale to zpravidla hledají maminku a mlíčko. Podle odborné literatury má právě touto dobou fena matka začínat o přestávkách mezi kojením opouštět porodní bednu, avšak zůstává nedaleko. V tomto ohledu ja naše Bijou hooooodně napřed, s tím začala dva tři dny po porodu.

Typický výjev z naší porodní bedny: štěňátka mají zálusk na baštu, Bijou dělá, že se jí to netýká a pečlivě pod sebou ukrývá své dudlíky s mlíčkem. Bijunka má opravdu skvělou povahu, její hlavní starostí je, aby dělala všechno správně, ale v tomto ohledu bývá prostě ovládána skřítkem Naschválníčkem. Musím uznat, že jen co mne zahlédne, už si předpisově lehá na bok, není třeba ani napomínání; je vidět, že moc dobře ví, že právě toto správně není...

Na fotografii vlevo jsou naši dva kluci. Že je velmi snadné je od sebe rozlišit, prozrazují už jejich pracovní názvy: "Bílý kluk" a "Černý kluk". Je jim deset dní a už má každý své fanoušky. Pro nás je to obtížné, zdají se nám krásní oba dva. Bude to těžké vybírání... Včera jsem zkoumala, jak jsou na tom štěňátka s očima; podle kalendáře chovatele v jedenáctý den "oči jsou do poloviny otevřené, objevují se první hlasové projevy nevůle, náznak vrčení". Tak oči prcků si neprohlížejí svět ještě ani škvírkou, ale z hlasových projevů a vrčení by mohla naše malá smečka skládat státnice!

Včera jsme měli fotografovací den. Čas, který jsme té akci věnovali, je nepřímo úměrný dosaženému výsledku. S prcky nebyla řeč. Každý se točil jako čamrda, hlavně pryč ze záběru. Nejvíc práce bylo s prvním klukem a s třetí holčičkou; ti si hráli na lovecké psy a svými ještě do značné míry plochými čumáčky vyšetřovali pelíšek pod sebou, takže jejich hlavičky se nedařilo zachytit. A to všechno je úplná brnkačka proti focení v postoji, které nás teprve čeká. Na to jsem tedy vážně zvědavá...