Bernské miniatury. Z miminek už se stali správní bernští honiči, tedy s tím honěním to ještě není tak horké, to by se spíš mělo říci bernská batolata. Jsou jako kuličky a tak jejich pohyb je opravdu zatím spíš batolecí, ale jinak mají všechno, jak má být. Ouška dlouhá, nasazená pod úrovní očí, bílé lysinky, nosní houbu černou, barvy přesně podle standardu. Váží bez pár deka 15 kilo, hitparádu už pár dní vede Černý kluk, ten se dnes přehoupl přes hranici tří  kilogramů.

Včera proběhlo focení na koberci, aby se prckům dobře chodilo. Nejprve byli všichni trochu zaskočení, ale pomalu začali rozvazovat. Legrační bylo, že to probíhalo po dvojicích holka - kluk, ale také pěkně po pořádku, nejdřív jedničky, ty byly zvědavé nejvíc, dvojky po nich a poslední holčička se mne držela nejdéle, pak jí to ale nedalo a vyrazila za sourozenci. Když toho měli dost, tvořili u dveří frontu na odchod "do svého". Schválně jsme šli fotit před jídlem, aby štěníci byli čiperní a ne jako obvykle ospalí, ale pak nám ty pusinky vyčerpané usnuly dřív, než jsem jim baštu stačila přinést

Prckové už nemohou během převlékání povlečení na jejich pracovišti (a někdy už i bojišti) čekat v boxíku, hrozilo, že přelezou a spadnou na zem.  Už máme za tím účelem po ruce kennelku a štěnda tam chodí čistě umytá po kašičce. Jak mají plná bříška a jsou spokojení, hnedle usnou a nakonec tam stráví ne dobu nezbytně nutnou, ale třeba i hodinku nebo dvě. Bijou kvituje, že dítka už mají k dispozici i jinou stravu, než výhradně tu její, jejich špičaté zoubky jí nedělají dvakrát velkou radost.

Už máme na štěněcím jídelním lístku granulky! Z povyku prcků bylo zřejmé, že mateřské mléko je během dne nedokáže zcela zasytit - kašičku podáváme ráno a večer. Dostali jsme tip na zvláště chutné štěněcí granulky a hned jsme je vyzkoušeli. Naše žravá miminka ani nijak nepřemýšlela, co že je to za novotu a všichni se do měkkých granuli pustili. Včera měli jednu porcičku, žádné problémy se zažíváním to nevyvolalo, tak dnes zařadíme dvě. Velkou radost máme z toho, že granulky zachutnaly i mamince Bijou, která je poměrně dost vybíravá. To, že je s chutí zbodla včera, sice neznamená u Bijunky žádný trvalý úspěch, ale naděje tu rozhodně je!

Je čas zkracování! První střihání drápků je za námi, ale žádná hitparáda to nebyla. Kroutili se u toho jako háďata, sama bych to byla rozhodně nezvládla. Nastala chvíle se poohlédnout po ohrádce. Porodní bedna je sice prostorná dost, ani zatím nehrozí zdolání bočnic, máme je dost vysoké, ale právě: rozhled žádný, kluci se do ní nechtějí vracet. Holčičky jsou spokojené, ty mi připomínají prababičku Hispánku s jejím zásadním životním postojem: "A kam si mám lehnout?" Ostatně fotografie je dost výmluvná a je to u nás typický obrázek - holky chrní a kluci vymýšlejí, do čeho by se pustili...