Tak naši milí prckové jsou již vybaveni vlastními osobními doklady. První očkování nějak ani nestihli zaznamenat, to je včelička bodla, ani to nebolelo. S mikročipem to úplně snadné nebylo, to se kroutili jako žížaly, ale kontrolní odečet ukázal, že všichni mají čip na svém místě. Vážení začíná být komplikované, štěňátka se mrskají, jako kapři na suchu, a čísla na displeji lítají sem a tam. Rozhodně naše zaznamy začínají mít charakter spíše orientační, moc bych na ty hodnoty nesázela...

Těšili jsme se, jak včera štěňátka vyneseme ven na sluníčko. Raději na deku, nevím, nevím, jestli se vůbec dá sedm čiperných prcků uhlídat, aby neochutnali něco nevhodného. Moc šikovnou chvíli jsme si nevybrali, nejen, že se nebe zatáhlo, ale za chvíli jsme museli prcky přenést zpátky domů, protože se rozpršelo. Snad příště budeme mít větší štěstí anebo alespoň lepší odhad. Štěňátka nám rostou a přibírají na váze, už se dostala přes hranici tří kilogramů. Pro zajímavost: včera měl jeden každý přibližně tolik, kolik po narození vážili všichni dohromady...

Zítra nás čeká velký den. Jedeme k panu doktoru Beránkovi na očkování a čipování. Každé štěňátko dostane svůj europas. Poprvé štěňátka pojedou autem v kennelkách, nikoli všichni pohromadě v boxu. Před cestou musíme vynechat jednu baštu, protože nechceme na klinice z kennelek vyndávat prcky potřísněné. Počítám, že to pro naše strávníky bude ten největší problém, plná miska a maminčino mlíčko jsou pro ně dvě nejdůležitější věci na světě...

Tahle naše štěňátka mají jednu raritu, aspoň u nás se to ještě nestalo. Ráno nás nebudí! Nezkoušela jsem, jak by to vypadalo, kdybych nevstala se svítáním, ale takhle mi to úplně stačí. Vzbudit se sám od sebe je o tolik příjemnější, než sedmihlasý křik... Meira, která spinká na dohled ohrádky, si to taky pochvaluje. Nejprve odejde se mnou do kuchyně, kde dohlíží na přípravu misek; potom si stoupne k ohrádce a nechá se pustit za dětmi. To akorát tak vyjde, aby granulky nasály vodu (bez ohledu na návod nepodáváme granule suché, aby bobtnaly až v bříšku), prckové se pustí do snídaně a další den jejich života začíná. Včera zahájili už šestý týden!

Podle literatury touto dobou "matka kojí již jen dvakrát až třikrát denně; přichází čas na pozvolný odstav, který si fena reguluje sama". Řeknu vám, jak to funguje u nás, naše štěňátka se totiž teorií nezabývají, věnují se praxi; zkušenost jim říká, že nejlepší baštu má maminka a hotovo. Jakmile ji spatří, začnou se dožadovat její přítomnosti v ohrádce, bez ohledu na to, zda jsou po jídle nebo před. Raději Meiru zaměstnáváme jinde, kde není štěňatům na dohled. Když připravuji prckům jídlo, jsou nedočkaví a pokřikují; Meira mi pomůže zjednat klid, nabídne jim předkrm. Přinesu misky a jednotka se pustí do akce. Není mezi nimi jediný louda bouda, stačí minutku počkat a vymetené misky si mohu odnést. Ač mají k dispozici vždy čerstvou vodu, granule zapíjejí zase mlékem od maminky. Odstav u nás regulují štěňátka a ne matka a jsem zvědavá, kdy k němu dojde.