Štěňátka si pomalu začínají balit batůžky s výbavičkou na cestu domů. Mia zatím na tu svou pravou rodinu čeká, ale nic si z toho nedělá, není žádný spěch. Má tu oba rodiče a aspoň se zatím ještě něco dalšího naučí. Prckové už pěkně reagují na svá jména, což neznamená, že by pokaždé na zavolání přiběhli, ale zvednou hlavičku a hodnotí, zdali se jim vyplatí nějaká akce. Všichni se moc rádi chovají a u mé náruče bývá pěkná strkanice.

,

Bijou už představuje pro štěňata spíš atrakci než regulérní zdroj potravy. Samozřejmě, jakmile ji dětičky někde zahlédnou, ženou se za ní, ale spíš ze zvyku, sami zakrátko poznají, že to není, co bývalo. Velmi se zvyšuje zájem o snídani - kaši ze štěněcího mléka. Dělali jsme ji z jednoho litru, ale to už přestává stačit. Ještěže to je instatntní záležitost a přídavek je možné operativně umíchat a donést rozjedené smečce včas, než začne projevovat nelibost. Na fotografii je Fenomen Zak, nejpoctivější strávník: naše váha rybářská závěsná je na něj už krátká...

Štěňátka měla zvlášť milou návštěvu. Přijel se na ně podívat bráška Elf se svou rodinou. Zavzpomínali jsme na dobu před dvěma lety, když si majitelé byli vybrat Elfa. Původně podle fotografií jim učaroval jiný doveda (kluků jsme měli pět), ale Elf byl jediný, kdo se jim poctivě věnoval, a tak volba padla na něj. Tentokrát byla situace podobná, prckové spali a vypadali nanejvýš vzorně. Samozřejmě jsme na ně prozradili, že realita všedního dne u nás vypadá poněkud jinak. Fellow jediná se s Elfem potkala osobně, protože šla návštěvu vyprovodit k autu, kde Elf na svou rodinu čekal. Nijak toho nelitoval, protože naše smečka dělala takový humbuk, že si chudák Elf nebyl jistý, jestli je vůbec vítán.

Krásné podzimní odpoledne nás vylákalo na chvíli na sluníčko. Vyhlíželi jsme tatínka Bodieho, který se má vrátit z Prahy z výstavy. Bijou a Kanda jsou dnes zase po dlouhé době spolu. Štěňátkům je šest týdnů a to je už tak akorát čas, aby si jejich maminka začala zase zvykat na svůj obvyklý život. Kandě se zatraceně stýskalo, je na ní vidět velká úleva. Prckům nejde na rozum, proč je maminkla najednou jinde a tak nad tím schůzují...

Očkování a čipování štěňátek proběhlo bez protestů. Jsou to prostě stateční bernští honiči. Zatímco při pobytu na veterinární klinice jsme mohli být na prcky opravdu pyšní, cestou nám z nich šla hlava kolem. Jakmile jsme vyrazili do Pardubic, kluci začali nadávat. Opravdu hlasitě. Vzájemně jsme se ujišťovali, že za chvíli usnou. Chyba lávky. Když musel jeden nabrat dech, druhý to vzal i za něj, takových decibelů přes hodinu - nevím, nevím, jak by se na to tvářily normy přípustného hluku. Cesta domů už byla rozumnější. Doma se všichni vrhli na maminku Bijou a šli do ohrádky dělat hodné. Teď už jsou ale tři hodiny ráno (sobota) a  v ohrádce probíhá "půlnoční" mejdan.